ŽIVOT S BEREM, BEENOU, HELGOU, SHADOWSEM A NĚKOLIKA KOŇMI Z KOZÍ HŮRKY

Dogtrekking v roce 2005

Poslední rok s Dizzym...
Rok nejkrásnějších akcí, nejpevnějšího přátelství s kolivlkem Dizzym - a nejbolestnější ztráty. Bylo mi šestnáct, když se Terrynce narodil Dizzy, mně před očima. A snad nebyl den, který bychom nestrávili spolu...

17. - 18. 11. - Z Rokycan do Jinců (98 km)

V sobotu ráno jsme přijeli na nádraží do Rokycan (Pláša a Skimpy, Karel a Vanda, Julie a Terry a Benji, Michal a Coddy, Markétka a Dita) a vyrazili podle Kájova matfyzáckého itineráře (měl asi osmdesát kombinací variant zkratek a prodlužek) krásnou krajinou s přírodními a historickými památkami. Během prvních minut spadla tu a tam nějaká vločka - a nakonec bylo sněhu (mokrého a rychle na lidech tajícího) asi 30 cm! Michal s Coddym urazil první den nejvíc ze všech, přes 55 km, a došel do Jinců po základní trase - ušel 98 km celkem. My s Charliem a Plášou jsme přespávali na Bouchalce venku (Míša ve žďáráku, já v bikerovi :-/) a druhý den šli spolu až k odbočce na Hořovice, kde se od nás Pláša odpojil, aby stihl přípoj do Teplic. Já a Karel jsme ušli 92 kilometrů. Markétka s Jírou se ubytovali na Bouchalce jako slušní lidé a do Jinců šli nejkratší variantou trasy (60 km), Jana s Dandym a Verča s Ellie se přidali až druhý den a šli nekratší cestou do Jinců - ušli 40 km. Báru Boudovku pokousal vlastní pes a spolu s Lenkou Čiperovou odjela první den z Bouchalky autem.

Juliet + Dizz

2. 11. 2005 - V křivoklátských lesích (38 km)

Další nádherný trénink! Šla jsem z lidí sama, ale měla jsem s sebou Coddyho, Terry, Benjiho, Egouše a samozřejmě Dízu. V tahu se střídali, protože dohromady mají asi 130 kg, to by mě brzo vláčeli po břiše. Vytáhli mě na Vraní skálu, na Král (tam je krásně! panenská příroda, nikde ani noha, hluboký les...) a na keltský Velíz, pak jsme prošli Kublovem a přes lesy okolo Zdic domů. Fyzicky poměrně náročná trasa, zvlášť když jsem si nevzala peníze ani svačinu (našla jsem na poli dvě kukuřice a pak už jsem jedla jen šípky z keře...)

J+ ECBDT

29. 10. 2005 - Trénink přes Hřebeny (39 km)

Den po TARTovém závodě jsem vzala Dizzyho trochu proběhat v postroji - šli s námi Michal a Coddy a Charlie a Vanda. Průměrnou rychlostí 4km/h jsme si užívali teplý listopadový den - 75% trasy bylo po měkkém lesním/lučním terénu, převýšení jsme podcenili - dalo nám zabrat. Objevili jsme v Litni bezvadnou hospodu ;-)

Juliána a Dizmánek

 

8. 10. 2005 - Witko Sapa Ha Cross

Cesta krajem Posázaví a jihovýchodním okolím Prahy byla překvapivě krásná, jedinou nevýhodou byla velká koncentrace vesnic a frekvence provozu v určitých místech. Vál mírný teplý vítr, smíšené lesy zářily barvami podzimu a koním z ranče El Paso vlály ve větru hřívy. Dizzy měl touto dobou vrcholnou kondici, železné svaly mladého muže ;-). Jenže já jako čerstvý vysokoškolský student jsem byla měkce rozsezená z poslucháren, takže jsme neběželi. I tak by moje tempo stačilo na 2. místo, ale já jsem cestou narazila na tolik malin, kterým nešlo odolat...! Pak jsem taky chvilku bloudila, a svačila...a nakonec jsem ještě čekala na Lukáše Čechuru, který původně útočil na přední pozice, ale zradily ho kolenní vazy. Takže jsem s rozdílem pouhých 12 minut obsadila 5. místo. Vyhrál Mus s Nessy (4h50min), Michal s Benjim a Markétka s Ditou měli úplně stejný čas, a to 8:46.

Jůla a Dizzy

 

16. - 18. 9. 2005 - Oderský puchýř (87 km)

Sedm hodin cesty vlakem stálo za to. V Suchdole nad Odrou jsme ještě s Lenkou Blachovou přistoupili do lokálky k Slaměníkovým a společně se vydali ze zastávky Heřmánky do vesničky Klokočůvek. V kempu Maria Skála nás tam čekala Bahulice a Faboš.

Oderské vrchy s rozumným převýšením a četnými potůčky a říčkami byly náročnější o vytrvalý déšť, nízkou teplotu a silný nárazový vítr. Kvůli dešti jsem se rozhodla jít skrz a protože jsem nenašla nikoho, s kým bych si rozuměla v tempu, šla jsem celý trek s Dizzym sama. Kratičký úsek jsem běžela s Maruškou Ševelovou, pak s Janou Ondráčkovou a asi pět kilometrů s Romanem Balážem, který pospíchal, protože v dálce hřmělo a jeho postroje na Markízu a Mariku jsou, jak říkal, "samý kov".

V půl osmé večer jsem přišla do Fulneku (60. kilometr) - byla bouřka a silný déšť. Zahučela jsem do první restaurace, kterou jsem potkala. Pomaličku, aby mi stihly uschnout věci, jsem zobala zeleninové rizoto. Dizzy mě v zobání nepodpořil a svou dávku energy granulí slupnul jako malinu.

Když jsem hospůdku v devět večer opouštěla, vyšla jsem do tmy. Chvíli jsem bloudila po fulneckém autobusovém nádraží a nakonec s hrůzou zjistila, že správná cesta vede po dlouhatánském schodišti prudce nahoru k zámku! Nad zámkem nás ale čekala odměna: cesta ke Stříbrnému jezírku byla lesní a tichá - zámecký park plynule přešel ve volnou přírodu. Ze Stříbrného jezírka si pamatuji jenom to kontrolní razítko, byla tma jako v pytli. Od 72. kilometru pro mě byla cesta dost vyčerpávající: prudký vítr mi hnal do obličeje ledový déšť, oblečení jsem měla skrz naskrz promočené, únavou se mi za chůze zavíraly oči. Každou chvilku jsem se zastavila s pocitem, že to nezvládnu, a vždycky, když jsem začala usínat, Dizzy do mě strčil nebo mi olíznul obličej - "Pojď, musíme dál..." Poslední úsek mi trval až zbytečně dlouho, a nemít kolivlka, bylo by mi mnohem hůř... A výsledek? První trek na jeden zátah jsme ušli za 19 hodin a 10 minut (8. místo)! Když jsem někdy po třetí hodině ranní zaklepala na srub pořadatelů, Faboš nejdřív doufal, že se mu to jenom zdá - ale nakonec mi tu povinnou výbavu zkontroloval. S mokrou hlavou jsem si lehla do BIKER spacáku na alumatku do rozestavěné kuželny a ráno se probudila s chřipkou. Zázračnou rychlostí mě z toho dostala domácí moravská slivovice a teplá postel ve srubu Luboše Seidla. Michal s Benjim přišel kolem půl šesté. Celý trek jsem šla podle psa, aby mohl klusat (proto mě nikdo nestíhal :-P), ale přineslo to svoje ovoce - Dizzy po treku nebyl vůbec unaven a narozdíl od psů, kteří táhli v kroku či mimochodu, nekulhal.

Jul. + Dizz.

 

12. - 14. 8. 2005 - Fryštácký dogtrekking (90 km)

Účastníci: Maminka + Terry /MID/, Ellen + Coddy /MID/, Michal + Benji /LONG/, Juliána + Dizzy /LONG/

V srpnu 2005 jsem se nechal přemluvit a přihlásit na devadesátikilometrový závod na Valašsku. Jeli jsme se ségrou z chaty v jižních Čechách. Spoje byly mizerné – po půlnoci jsme se ocitli v Přerově s tím, že vlak do Otrokovic jel až o čtyři a půl hodiny později. Tuto dobu jsme strávili v čekárně osvětlené prudkým světlem, po které mašíroval nacista ve služebním obleku a vykřikoval, že kdo tady bude spát, tak toho vyhodí. Ve Zlíně jsme se vnutili do autobusu a v půl sedmé ráno jsme dorazili do Fryštáku.  No a v osm jsme startovali, jako první ze všech a pěkně za sebou…

Cesta vedla po modré značce, pěkně do kopce na Ondřejovsko. Předběhlo mě tam spoustu lidí, včetně Julie a Dizzyho.

V Rusavě jsem doplnil zásoby a pokračoval přes Pardus na Hostýn. Příkrý kopec jsme absolvovali celkem rychle – Benží táhl jako zběsilý.

Přes Skalný a Klapinov jsem došel na Tesák, kde jsem se chytil Miloše Slaměníka a Luboše s Rockym. Oba dodnes ujišťují, že jsem je hnal, ale není to pravda, prosím, já se jen bál, že mi utečou. Trasa vedla dále na Čerňavu (do kopce) a Jahelník (do hnusného kopce) a na konec na Kelčský Javorník, nejvyšší horu Hostýnských vrchů (názorná ukázka pro všechny, kdo si dosud mysleli, že nejvyšší v Hostýnech je Hostýn). Následoval sestup, ještě hnusnější než výstup. Někde za Rosošným jsem je nechal utéct a sám jsem se potácel  lesem přes Ožiňák a do Košov, které jsem si určil jako cíl už na startu (z důvodu psychologického – byly za polovinou trasy). Přespal jsem na louce nad  osadou. Dvanáct hodin (od osmi večer do osmi ráno)! A pak jsem svévolně opustil trasu a šel jsem si do Rajnochovic opatřit proviant. No, tak jsem si to o osm kilometrů prodloužil.

Pokračoval jsem do děsného kopce do Vičanova. Tam jsem hodil řeč s místním Valachem o nedávné historii oblasti (poučné) a pak – podruhé – na Tesák, kde jsem dal pauzu a občerstvení v místní restauraci. Až k Lukovu už jsem nepotkal nikoho – všichni byli daleko přede mnou, mimo Petra Dvořáka, který byl zase daleko za mnou.

Přes Troják a Držkovské polesí jsem se dostal na rozcestí Na Písečném, kde se u cesty válel trekař Miro. A že když počkám, tak vstane a půjde dál. Došli jsme ale jen k Lukovu, kde jsem z historických důvodů trval na zastávce. Miro zastavit odmítl, zákeřně (doslova) mě vyfotil na dřevěném mostě přes hradní příkop a zmizel.

Než jsem sešel od hradu k „Lukov, bus“, začalo se stmívat. Ještě jsem si stačil nabrat „trnky“ (švestky), kterých v okolí Lukova opravdu nebylo málo, a zbytek cesty do Fryštáku jsem šel potmě. Dorazil jsem jako předposlední, před Petrem Dvořákem, který došel až o deset hodin později. Juliána s Dizzym byli o dost rychlejší, Ellen s Codym a mamka s Terunou šli mid a už byli dávno v cíli.

Michal + Benji

10. - 12. 6. 2005 - Šlapanický vlk (93, 5 km)

Ve čtvrtek kolem poledne zastavila u Hůlů tmavozelená 1203ka... Luboš! Karel, Vanda, já a Dizzy jsme naskákali do auta, Dizzy přivítal svého kámoše Rockyho a vyjelo se směr Brno. Stanovalo se na cvičáku a start byl od sedmi ráno, což mi v červnu připadá rozumné. Prvních 33 km vedlo převážně po asfaltu, což mě hrozně otrávilo, protože za asfaltem nemusím jezdit až do Šlapanic... brzo mě bolela chodidla a kolena. Asi 20 km jsem se pak držela se Zdeňkem ze Šlapanic a jeho ročním německým ovčákem Čikem. Měli stejně ostré tempo jako já s Dizzym. Když jsem potřebovala pauzu, nepočkal a utekl mi, což se mu vyplatilo (vyhrál kategorii DTM2). Pak jsem chytila Lukáše Mrovce s dalmatinem Austinem, vydržela s jsem s ním asi 15 km běžet, ale - zase kvůli mému odpočívání - mi Lukáš zmizel v dáli. Asi měl ambice ;-) Během samotářského úseku jsem se ztratila a musela jsem se sama najít, Dizzy naštestí táhl jako blázen, a tak byla chůze o dost snazší. Při kochání se Macochou jsem potkala Zuzku s Baxem, s níž jsem došla zbylých 10 km do Jedovnice, kde byla kontrola. V Jedovnici seděl zničený Charlie s ještě zničenější Vandou. Dali jsme si malé občerstvení a doprovodili Zuzku kousek za Jedovnici k bivaku. My jsme bivakovali na 70. kilometru na Liščí Leči. Po 70 km se nám nechtělo ani trochu vstávat. Kolem šesté ranní prošli první trekaři, kolem osmé už jich prošlo víc (byli jsme hned u cesty!) a ti, kteří procházeli v jedenáct, se velmi divili, že jsme ještě ve spacácích. Marek Zrna, který šel kolem nás v poledne, se nám vyloženě smál. Bivakovali jsme od 0:20 do 13:20!!! Dá někdo víc? :-P Když jsme konečně vstali, předběhli jsme řadu těch, kteří nás ještě před okamžikem viděli ve spacácích - tak teď už vrtěli hlavou úplně. Po 13 km mi Karel utekl a Dizzy za Vandou nabral takové tempo, že jsem ho přestala stíhat a přemluvila ho, ať zpomalí. Na Muchově boudě jsem potkala rakouského trekaře se seveřankou Alanou, Slávka s mastodontním ovčákem Miminkem a policajta Martina Štěrbu se služebním rotvajlerem Ronnym. S Martinem jsme si tak pěkně popovídali o služební kynologii, že jsme si ani nestihli všimnout, že jsme v cíli!

Juliána a Dizzy

 

7. 6. 2005 - Tréninkový canicross do Hořovic (25 km za 3 hodiny)

Abych nešla Šlapanice úplně z nuly, protáhla jsem si tělo na domácí trase, která vede většinou lesem a po polních cestách. On to stejně nebyl moc trénink, protože s tahounem Dizzmánkem stačí, když střídám nohy ;-)

Juliána a Dizunek

 

Jaro bylo ve znamení zkoušek sportovní kynologie, vyjížděk s Dizzym a klisnou Artiou...

 

15. 1. 2005 - Kolivlčí trénink (30 km)

Jen co Dizzy odkousal druhé kolo obran, sešla jsem se na řevnickém nádraží s Markétkou Pěknou a její psí babičkou Ditou. Šly jsme přes Liteň a Vinařice až k Hůlům, protože Markétka chtěla vidět naše dvouměsíční kolivlčata. Tak se jí líbila, že si jedno málem odnesla! :-)

J + D

 

24.06.2008 13:47:32
Juliana_boiohaemum
Vítej, kdož vstoupils. Zanech nám v návštěvní knize vzkaz, budeme tomu rádi. :-) Berovlci.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one