ŽIVOT S BEREM, BEENOU, HELGOU, SHADOWSEM A NĚKOLIKA KOŇMI Z KOZÍ HŮRKY

Dogtrekking v roce 2006

Start Berovy kariéry :o)
17. 11. 2006 – Dizzyho memoriál (55km)

Na původně 60 kilometrový trénink jsem začala zvát trekaře dost pozdě, a tak nás byla jen hrstka. V předvečer tréninku k Hůlům přijela Markétka Pěkná s Vicky a Jana Matoušková s Dandym a Eli (Verča Léblová nemohla, a tak za sebe vyslala aspoň psa. :-) Za Hůly šli Michal s Deniskou a Juliána s Berem. Startovalo se v 6:00. Šli jsme svižně – průměrná rychlost i s pauzou v hospodě vyšla na 5km/h. Podzimní krajina nám poskytla ráj pro oči v podobě tisíce barev a odstínů, srdce Českého krasu přidalo skály a úzké lesní pěšiny. Dandy se vedle poctivé Elinky stal taky tažným psem, což Jana ocenila prvních dvacet kilometrů…pak jsem si Elinku půjčovala na sestupy já. V Loděnici na 37. kilometru trasy jsme se rozhodli trénink zkrátit, čekalo by nás jen o trochu víc pochodování za tmy. Na 40. kilometru nám přišel naproti k Boubové Jíra Křivan, který místo pozdravu zalehl za svůj obří objektiv a všechny nás vyfotil. :-) Konec byl podle plánu v country hospůdce Eldorádo, kde jsme potkali i našeho veterináře!

Juliána a Bero

 

11. 11. – Martinský trénink přes Hřebeny (42km)

Tak krásný podzimní den se nedal nevyužít – Michal si zapřáhl Benjiho, já Terry a Bera a Coddy dostal batůžky se zásobami. Přes Hostomice a Plešivec (nejvyšší kopec Hřebenů i Brd) jsme za občasného deště a nádherně voňavého vzduchu došli do Lochovic, odkud jsme se motoráčkem přiblížili k domovu. Tempo jsme docela natáhli, průměrnou rychlost jsme měli 7km v hodině. Všechny kopce jsme sbíhali a ten poslední sestup, z Plešivce do Lochovic, sešli pomalu – a teprve při něm se nám oběma ozvaly vazy! Coddy se po příchodu domů stočil do klubíčka a usnul, ale zbytek smečky se nám unavit nepodařilo… ¨

Juliána

 

14. 10. 2006 – Witko Sapa Ha cross (47km) 

Na poslední letošní závod ve Zvánovicích jsem si přijel odpočinout a po dlouhé době jsem se nesnažil se umístit. S tervuerenkou Denisou mě její hodní majitelé přivezli až od Kouřimi (zpátky už jsem musel po svých).

Trasa vedla ze Zvánovic přes Kostelní a pak Hradové Střimelice. Tam se kolem mě prohnal Miloš Slaměník a za vsí jsem dohnal Janu Matouškovou. Ta na vítězství neběžela a tak jsme mohli pokračovat společně. Celou dobu bylo krásné počasí, a tak jsme si mohli užívat výhledy do krajiny. 

V Choceradech byla první kontrola a taky první naše zastávka v hospodě. Seděli jsme venku a dívali se, jak kolem procházejí a tu a tam i probíhají další závodníci. Když dorazila i Veronika Léblová, pokračovali jsme v cestě přes Vestec a Dojetřickou hájovnu do Ledečka, kde byla druhá kontrola (a zase s odpočinkem v hospodě, i když výběr tam byl mizerný až žádný).

Jana se zdržela a tak jsme pokračovali bez ní. Podél řeky jsme šli do Sázavy, po úzké a místy až nebezpečné pěšině mezi železnicí a řekou. V Sázavě jsme počkali na Janu (kde jinde než v hospodě) a pak jsme se vydali do příšerného kopce na Vlkančice a Skalickou myslivnu, kde byla poslední kontrola. Tady Veronika vzdala a tak jsem pokračoval jen s Janou. To už jsme šli po stejné zpáteční cestě jako loni – okolo rybníku Propast a přes Havírnu a Borku do Zvánovic, kam jsme došli už za tmy. Umístil jsem se na krásném osmém místě z jedenácti došlých (Laďa Krejčí pojal závod extrémně volně, když došel asi hodinu po limitu).

Druhý den jsem ještě musel vrátit Denisu k chovatelce. Šel jsem přes Hradec, Oplany a Kachní louži a prodloužil jsem si tak trasu o 20 kilometrů na celkových 67.

Michal + Deniska

22.- 23. 9. 2006 – Oderský puchýř (89 km)

Poslední závod mistrovství republiky v DT se konal v Oderských vrších. Protože Benží po Stezce vlka kulhal, jel jsem s tervuerenkou Denisou, půjčenou od Markéty Novákové. S Karlem Součkem z Kladna, který mě vezl tam i zpět, jsme dorazili do Klokočůvku den předtím. Bylo krásné počasí, ale v noci už byla pěkná zima a Denisku jsem musel dát na noc do stanu, aby neštěkala jak pitomá. ;-)

Ráno jsem startoval až ke konci (konečně taky někdy). V lese za Klokočovem mě doběhl Venca Pudil, a tak jsem se ho chytil. Většinou po silnici jsme proběhli Vítkov a dostali se do Podhradí. Tam byla také první kontrola – ovšem až nahoře na hradu Vikštejnu. Kopec byl hnusný, nemluvě o tom, že jsme ho šli zase zpátky dolů. 

Pokračovali jsme po červené podél Moravice do Žimrovic. Bylo to sice podél řeky, což ovšem ještě neznamená, že tam nebyly kopce. Na jednom z nich se prostě Václav rozběhl a už jsem ho nedokázal dohnat. Naopak mě dohnal Honza Moravec s Grini a spolu jsme doběhli přes Žimrovice do Hradce nad Moravicí. Cesta pokračovala kolem krásného zámku do kopce Kalvárie (horolezecký stupeň: středně těžké…!) a za ním mi utekl i Honza. Takže jsem byl překvapen, když jsem v Jakubčovicích potkal relaxujícího Honzu, Lenku a několik dalších běžců. V cestě jsme pokračovali tak nějak spolu (navíc nás doběhla i Markéta). Značka uhnula za vesnicí doprava do lesa, navíc z kopce, tak jsem se pokusil o únik, ale brzy mě dohnala Markéta, neustále zastavující a zase mě dohánějící, předbíhající a tak pořád dokola. Po osmi kilometrech jsme se dostali z lesa do údolí Šetiny, kde Markéta přidala do kroku a definitivně mi utekla.

V Bílovci mě doběhl Petr s Láďou, se kterými už jsem udržel krok až do cíle. Prošli jsme strašidelným lesem kolem hájovny Hubleska a vesnicí Bravinné. Tam jsme ztratili značku a taky spoustu času tím, že jsme se prodírali asi kilometr pralesem. Když jsme se probojovali na silnici, uviděli jsme tři sta metrů před sebou Broňu a Lenku, jak jdou po správné cestě směrem pryč od nás. Takže za nimi. Tady už jsem byl opravdu vyčerpaný!

Přes Děrné jsme dorazili do Fulneku. Na náměstí v klidu odpočíval Broňa s Lenkou a my jsme pokračovali dál. Od Jerlochovic nám zbývalo 12 kilometrů do cíle a pomalu se začalo stmívat. Když se kolem nás v lese přehnali Broňa s Lenkou, mohli jsme jen bezmocně hledět za nimi.

Za Dolejšími Kunčicemi jsme se zase ztratili – značka prostě najednou nebyla a my jsme chvíli bezcílně chodili po cestě sem a tam a hledali. Až když jsme se vrátili asi o 50 metrů, zjistili jsme, že jsme měli odbočit doprava.

Prošli jsme vesnici Kaménka a polní cestou jsme se dostali ke svahu do údolí Odry (z kopce nám to netrvalo dlouho). Doploužili jsme se do Klokočůvku a Petr navrhl, abychom ten poslední kilometr doběhli – jen tak, z recese… Takže… jsme běželi…

Do tábora jsme doběhli v půl desáté večer. Chvíli jsem ještě poseděl v hospě, a když dorazilo několik dalších lidí, šel jsem to zalomit a doufal jsem, že se přede mě nedostalo moc lidí. Až druhý den jsem zjistil, že jsem se těsně udržel na celkovém třetím místě (byl jsem pátý z 33). V mé kategorii vyhrál Vašek Pudil, DTW 1 Markéta Slaměníková a dvojky Roman Baláž a Iva Dvořáková. Juliána šla s Ivanem pomalu a umístila se na 14. místě. 

Michal + Deniska

 

14. 9. – Předoderský trénink Zbiroh (85 km)

Využili jsme vstřícnosti vysokoškolských prázdnin a uprostřed pracovního týdne jsme se sešli ve složení  Michal a německý ovčák Monty – Ivan Ulč s Izarkou a Juliána s Berishou na náměstí ve Zbiroze, abychom si protáhli šlachy před Oderským puchýřem. Nasadili jsme ostré tempo, často jsme běželi, ale taky jsme často stavěli, takže průměrné tempo bylo asi 5 km/h. Větší pauzy byly na 20. a 61. kilometru (oběd a večeře), ale nejvíc jsme se zdrželi přelézáním klád a asi sedmi brodů přes rakoluský potok, kde jsme mnohdy dlouho hledali značku. Byli jsme i na Libštejně – a docela se mnou pohnulo, když jsem si vybavila, jak se tu před dvěma lety proháněl roční Dizzy, Vanda a Rocky…

Po pauze ve Stupně na 61. km se naše tempo značně zpomalilo (Izar si odřela polštářek na noze a mně se ozval ten prokletý kotník) a navíc jsme uprostřed hlubokého lesa sešli ze značky a stoupali 2 hodiny kamsi cestou necestou úplně zbytečně… Konec tréninku byl poněkud netradiční: Ivan přišel s myšlenkou, že doběhne zbývající 3 km sám a pro mě kulhající pak přijede autem. Kdyby to nevyslovil, dopajdám do cíle – ale takhle jsem vyměkla. Nakonec běžel sám a bez psů a já, Michal, tři berovlci a jeden oslík jsme čekali u Plískova na louce. Ivan přijel i s našimi spacáky; kde jsme byli, tam jsme je rozložili. Tentokrát zůstal neunaven pouze ovčák Monty, kterého na výlet poslala Hanka Kremlová.

Juliána a Bero

 

31. 8. – 3. 9. 2006 – Stezkou vlka (91 km)

Z chaty v České Kanadě jsme jeli mastňácky autem s xenonovými světly, které bylo plné psů (Benji, Berisha, Izarka), hub (pravé hřiby, lišky a mlynářky) a věcí. (Přestože na řidičské kvality Ivana Ulče nedám dopustit, chvílemi jsem toužila vystoupit za jízdy….můj žaludek není zvyklý na jízdu autem…) Projeli jsme Dačicemi, Třebíčí a Náměští nad Oslavou a již za tmy jsme dorazili k chatě U Pelikána v Koutech nad Desnou, odkud se startovalo. Když jsme se šli zaprezentovat, trekaři na mě koukali jako na přízrak – nevěřili, že se po trombóze a s natrženým vazem ještě někdy objevím na dogtreku. Pravda, způsobilost jsem si schválila sama, možná to bylo brzo, ale – a to ví každý, kdo chodí treky – volání dálek se nedá dlouho odolávat…

Michal mi z domova přivezl Coddyho a Terry, aby nebyli sami doma. Původně měli zůstat v táboře oba, ale vzhledem k tomu, že jsem vůbec nevěřila své kondici a že s Jeseníky už jsem měla tu čest, vzala jsem si k Berovi do tandemu Terrynku; jde v konstantním tahu a cítím se s ní jistější.

S natěšeným dvojspřežím jsem startovala v 9hod, hned po mně Ivan s Izar a půl hodiny po nás Michal s Benjim. Protože Stezka vlka se jde na dvě etapy, kontrolovala se povinná výbava hned na startu, a hledělo se i na krmení pro psy. Přímo od Pelikána vedla úzká lesní pěšina do prudkého kopce na úpatí Pradědu; tam nechala těšiče vyřádit – vytáhli mě nahoru během chvilky. Pokračovalo se po hřebenovce Kamzíku a zas prudce dolů. Přes Karlov pod Pradědem se šlo asi 5 km po asfaltu. Celá cesta k povinnému bivaku (54.km) vedla nádhernou krajinou, ale bohužel hodně po asfaltu, což jsem vzhledem k Terrynčiným desetiletým kloubům neviděla vůbec ráda. Na první kontrolu jsem přišla s Bárou Boudovkou, jejíž hasky Balto si na rozdíl ode mě všiml, že Terry hárá… Dušan Olšák z musher´s klubu Long Hairy Tails (on caps) tam podával čaj a rum, Bára dokonce vyžebrala i housky se salámem J S Bárou jsem šla až k bivaku, máme podobné tempo a obě jsme dostatečně praštěné. Únavu jsem pocítila až po rozsezení svalů na prkenné lavici na bivaku a psi, kteří se v postrojích vzájemně hecovali celou cestu k ostrému tempu, se stočili do klubek a snad se před tím ani třikrát nezatočili. Pivo Černá Hora bylo teplé (ale nedobré zřejmě i za studena), zato místní muzikanti s sebou měli housle s moc pěkným zvukem, tak jsem si malinko zahrála J

Ivan mi držel místo na nocleh v dřevěném altánu, kde byla už Ševelka a Slaměnka, pan Slaměník, Honza Moravec a mnoho, mnoho psů. Zalehli jsme kolem jedenácté. Bára Boudovka se po 54 kilometrech unavená necítila a tak se šla unavit aspoň společensky (pařilo se do svítání).

Ráno se startovalo podle stejného pořadí jako poprvé a začátek trasy druhé etapy byl volitelný: buď po modré, kde byly polomy, nebo po žluté – po asfaltu. Jako zarputilá odpůrkyně silničního pochodování jsem přeskakovala padlé kmeny, když se kolem mě prohnal do kopce můj turbobrácha s turboBenžím…ani jsem mu nestihla sdělit, že není normální. Z kontroly na Skřítku, kde jsme si s Bárou a panem Koudelou pěkně naplnili břicha, nás čekalo převýšení 550 m na 1, 5 km, kde mě zachránili jen Terry a Bero. Ale ta odměna! Ztracené kameny, vysokohorské borůvky, hřebenovka Pecného s výhledem na Praděd, z obou stran hluboká údolí… Za Jelení studánkou se prudce klesalo k Františkově myslivně, a tam nás cesta probrala z blaženosti: 12 km po asfaltu z kopce mi vzalo náladu i chuť jít svižně. Přepnula jsem psy na obojky a šli jsme, co noha nohu mine. Dohnala mě tam Monika Černá s fouskou Cilkou a pan Koudela s mladou vlčačkou . Boudovka se mi ztratila během stoupání na Ztracené kameny – jak jsem se pak v cíli dozvěděla, slečnám Báře a Andrejce Pěkné se porvali psi a Bára pro Balta radši zavolala odvoz. Vyhlašované výsledky mi vzaly dech: Michal s Benjim byl třetí jen pár minut po Ivanovi s Izarkou! (První samozřejmě Roman s Markízou.)

 Juliána, Bero a Terry

29. 8. – Hraničáři (30 km)

V kompletní sestavě (Ivan, Izar, Nessie, Juliána, Benji, Bero) jsme po turistických značkách došli do Slavonic a podle mapy na Trojmezí (Čechy – Morava – Rakousko). Odtud jsme pokračovali podél hranic měkkými lesními pěšinami až k Reingers, a ve Veclově jsme navštívili mého kamaráda, mushera Míru Kremličku z Long Hairy Tails. Psi odpočívali na stake-outech, zatímco my si hověli v teple a pili Irenčin speciální čaj. Sedla jsem si i na čerstvě obsednutého hřebečka Gorala. Musím podotknout, že houby, zejména pravé hřiby, respektují hranice víc než kdokoli jiný: na českém území byla slabá třetina toho, co jsme viděli v Rakousku !!!

Juliána, Benji, Bero

27. 8. – Letní Českou Kanadou (30 km)

  Z chaty jsme vyjeli mastňácky Ivanovým autem, které jsme nechali v Kaprounu, navlékli jsme psy do postrojů (Juliána + tandem Bero/Benji a Ivan s Izar) a vydali se po dálkové (červené) turistické značce do Jindřichova Hradce. Bylo chladno a během postupu nás dvakrát příjemně osvěžil krátký déšť. Prošli jsme panenskou přírodou, krásnými lesy plnými hub, borůvek a ostružin (Ivan z mé vášnivé lásky k lesním plodům lehce šílel). Většina lesních cest byla měkce jehličnatá, občas jsme vyrušili zajíce nebo srnu. Jindřiš je krásný koutek světa – údolí Hamerského potoka, který napájí v Jindřichově Hradci rybník Vajgar, je plné skal a ostrých zákrutů. Izarka byla na jednom ze svých prvních tréninků: vzala to jako výzvu a táhla naplno od startu do cíle. Postupovali jsme tak rychle, aby psi šli celou cestu v klusu, což se projevilo velkou úsporou energie – psi vůbec nebyli unaveni. Z Hradce jsme se svezli do Kaprounu úzkokolejkou, vystoupili v lesní zastávce a doběhli k autu. 

Juliána, Benji, Bero

11. – 13. 8. 2006 – Fryštácký dogtrekking (93km) 

V srpnu 2006 to byl právě rok od chvíle, kdy jsem se zbláznil a odjel na první dogtrekkingový závod, 1. ročník Fryštáckého dogtrekkingu. I letošní ročník pořádal trekař Bronislav Růčka, ještě za pomoci Elišky a Jany Vodvárkových a Zuzky Junkové. Start byl opět z fryštáckého náměstí, opět za asistence upovídané fryštácké starostky. První tři kilometry byly po neznačené cestě (respektive značené zářivě žlutozeleným sprejem) – přes Vítovou (tam mě dohnal Václav Pudil), lesní cestou k rybníku Bezedník a k Pile, kde už byla žlutá značka do Lukova. Odtud jsme se vydali po červené na hrad Lukov a na rozcestí Na Písečném. Pak Václav přidal a utekl mi.

Pokračoval jsem sám přes Velíkovou a Kašavu k turistické chatě Kopná. Trasa byla typicky horská: nahoru na kopec – dolů do vsi – nahoru na kopec – dolů do vsi… Tak jsme s Benžím proběhli Podkopnou Lhotou, Trnavou a Všeminou. Za Všeminou vedla značka na další kopec, kde záhadně zmizela a já ztratil dost času tím, že jsem vyzkoušel snad všechny možnosti, kudy by mohla vést. Nakonec jsem usoudil, že pokračuje podél lesa po okraji údolí. A skutečně, na jednom ze stromů úplně na konci louky byla velká značka (no, tak tu jsem opravdu vidět nemohl). Za chvíli mě doběhli Lukáš Čechura s Hankou Tycarovou (a zmizeli), Iva Dvořáková a kupodivu i Václav Pudil (stavil se ve Všemině v hospě). Vůbec mu není dobře a je to na něm vidět, zvláště po následujícím prudkém stoupání. Když na chvíli zastavujeme, lehá si na zem a odmítá vstát.

Vydáváme se do příšerného kopce Na strážích a pak na Kopřivnou. Rychlost nic moc, ale přece se dostáváme na Baťkovou a pak do údolí Štěpkové. Tam nás děsnou rychlostí dobíhá Ivan Ulč s Oslem (naposledy byl na Krušných horách v dubnu, tak si to teď vynahrazuje) a samozřejmě mizí beznadějně v dáli.

Přes Porubu a hájovnu Nivka se dostáváme do Ratiboře. Tam ztrácíme značku, motáme se kolem kostela a musíme si nechat poradit od místních dětí. Za vsí nás dohání Vašek Pudil, který se zrekreoval v hospě, následovaný Jarkem Ševčíkem. Oba běží…

Pokračujeme tedy přes Hošťálkovou na Troják a pak přes Křemeničnou na Držkovské polesí, Pod Tisovým a Pod Humencem na Držkovou.

V Držkové dáváme půl hodiny pauzu v hospodě. Už máme oba dost. Když zase vycházíme, už se stmívá. Ploužíme se po silnici údolím Dřevnice k osadě Hutě a pak údolím Červenky k hájovně Nová cesta. Za ní je kontrola a hned u ní odbočka doleva, do hlubokého lesa. Ještěže není úplná tma. Dostáváme se na modrou a na rozcestí Pod Oklukem se vydáváme nejdřív špatně po zelené a pak teprve správně po modré. Už toho máme vážně dost a to oba dva. A to nás čeká ještě minimálně deset kilometrů.

Za hájovnou Kameňák kupodivu správně najdeme neznačenou odbočku do Srnčích dolinek na žlutou a po druhé hodině ranní dorážíme úplně vyčerpaní do Fryštáku. Končím na sedmém místě z dvaceti došlých, což nakonec není zas tak zlé. Vyhrál Ivan Ulč (Lukáš byl druhý, Václav pátý) a Markéta Slaměníková, dvojky Roman Baláž a Eva Valentová (Iva byla druhá).

Michal + Benji

5. 7. - 7. 2006 – Hanácká  štreka (85 km)

Před dalším závodem v dogtrekkingu, který se konal na Hané, jsem se domluvil s Kristýnou na předtrekovém výletě. Sešli jsme se (ještě s začínající trekařkou Alenou se špringršpanělem Aretou) na nádraží v České Třebové a jeli jsme vlakem do Moravské Třebové. Protože bylo neuvěřitelné vedro a Kristýna nechtěla riskovat, že uvaří psa podruhé za sebou, dohodli jsme se, že budeme cestovat v noci a přes den zalezeme někam do lesa nebo k vodě. Ten den jsme ještě pomalu došli k Jevíčku a v noci jsme přešli přes Jaroměřice do Kladek. Holky se zastavily u rybníka za vesnicí (zůstanou tam celý den), já se vydal k Bouzovu, hradu německých rytířů. Vrátil jsem se navečer a mohli jsme opět vyrazit. Přes Konice, Ochoz a Rakovou jsme se dostali do Rakovského údolí, kde jsme opět přespali a už ve dne jsme došli lesem do Náměště na Hané, kde měl být festival folkové hudby. Tam jsem se svévolně oddělil a šel rovnou do Cakova, kde mě přivítali Mackovi (no, tak jsem byl aspoň někde první).

Start je velmi brzy – já okolo šesté hodiny. Ze začátku to jde velmi rychle. Probíhám Vilémovem a Lukou, kde mě dohánějí postupně Václav Pudil a Petr Kovářík. Jak je mým zvykem, pověsil jsem se za Václava a udržoval jeho ostré tempo. Před Javoříčkem nás dohnal i Roman Baláž, který přebírá vedení a tak na něm visíme všichni tři. Bylo to docela vtipné: téměř beze slov, jen za občasných poznámek o směru, jsme tak běželi za sebou několik kilometrů. Roman ovšem za chvíli přidává plyn a prchá, na silnici do Mladče už jsem neudržel ani ostré tempo Václava a Petr zmizel vpředu vzápětí.

Přecházím dálnici a řeku Moravu a před Novými Zámky odbočuji doleva na lesní cestu. Za chvíli mě dobíhá Lucka a spolu dorážíme na kontrolu a pak ještě k Bouzovu. Za ním, i přes pauzu v místní hospodě, kde jsem využil toho, že tam mají kromě všudypřítomné odporné litovle i plzeň (hanáčtí nacionalisté nechť prominou), mi Lucka utekla. Začínají se projevovat první problémy s horkem – vůbec nemohu dýchat a běžím jen chvílemi. V lese znovu potkávám i Václava, který byl nucen zastavit kvůli svému psovi Nikovi. Spolu dojdeme do Kladek, kde nás dobíhá Markéta Slaměníková a nakonec mi s Václavem utíká. Markétu ještě zastihuji v Šubířově – s Luckou se válí u rybníka za vsí (těžká pohoda). Když mě předbíhají chvíli poté, už nemám sílu se jich držet.

Za Konicemi už se začíná stmívat. Míjím vesnici Ochoz a za ní opouštím silnici a vydávám se po proudu potoka Pilavky. To už sotva stojím na nohou a šněruju cestu jak vožralej. Na odbočce na fáborkovanou cestu mohu tak leda konstatovat vlastní smrt. Doplazím se ještě do altánku – se závoděním je konec.

Teprve o dvě hodiny později jsem schopný pokračovat v cestě. Mezitím mě předběhli Lukáš Čechura s Hankou Tycarovou, kteří se se mnou podělili o čokoládu, a také Miloš Slaměník s Lubošem Bodlákem, s kterými jsem došel až do cíle. Chvíli byl problém s fáborky – zřejmě je strhaly děti z blízkého tábora, takže jsme musíme trasu odhadovat podle mapy a popisu v itineráři. Úspěšně bloudíme i v Kandii, pak už je cesta jasná a za úsvitu  dorážíme do Cakova. Nebýt tam tak málo lidí, bylo by to pro mě úplné fiasko. Z dvanácti lidí v mé kategorii jsem sedmý, dva lidé však vzdali. Vyhrál Lukáš Čechura a Markéta Slaměníková, dvojky tradičně Roman Baláž a Eva Valentová.

Michal + Benji

8. – 12. 6. 2006 – Jednooký vlk (90 km) 

Třetí závod mistrovství republiky v DT se konal na Jihlavsku. Start měl být (podle propozic) v Malém Beranově, vesnici na řece Jihlavě. Přijel jsem s Benžím na jihlavské nádraží a vydal se po červené značce na východ. Do Malého Beranova jsem dorazil asi za hodinu, ale „kynologické cvičiště“ nikde a nikdo o něm nic nevěděl. Bodejť by věděl, když tam taky žádné nebylo. Nakonec jsem zjistil, že je o 1,5 kilometru zpátky, v osadě Hůlová (!), kterou už jsem samozřejmě prošel. No nic.

V noci jsem se moc nevyspal – kousek ode mě bylo asi deset vlků, kteří od večera do rána vyli na měsíc.

Trasa vedla kilometr zpátky k Jihlavě a pak na sever směrem na Polnou. Za krásného počasí jsem popobíhal a předbíhal ty, kdo se moudře nikam neženou.

Za Špitálským lesem a rybníčkem byla dálnice, značka odbočovala doprava a vedla po asfaltce podél ní, pak na silnici z Velkého Beranova, pod dálnici a lesem k hájovně Rytířsko. Tady konečně opouštím asfaltku (po 3,5 kilometrech) a běžím lesní cestou do vesnice Věžnička. Údolím Jamenského potoka se dostávám do Polné. Tady mě dobíhá Hanka Tycarová. Snažím se jí stíhat, ale marně – za několik minut prostě mizí za zatáčkou.

Z Polné vede značka chvíli polní cestou podél potoka, ale na hrázi Dolního rybníka se dostávám opět na silnici, kterou opouštím až po 5 kilometrech za obcí Stáj. Značka vede mírně do kopce a do lesa, poslední je nad hřebenem. Žádná šipka, no tak to bude z kopce dolů. Sto metrů, dvě stě, a značka nikde. Podle mapy to mělo někde odbočovat, takže jdu zpátky a hledám odbočku. Za chvíli se přiřítí Milo Slaměník. Ten taky nic neviděl, takže jdeme hledat nejschůdnější cestu skrz les. Mezitím volá Kristýna, která mě chtěla dohnat, na rozdíl od mě odbočila správně (nevím kde) a už byla kilometr přede mnou. Naštěstí les je celkem dobře průchodný a po chvíli se vynořujeme u vysílače na Havlině, kde je dokonce i zelená značka. Rozbíhám se po silnici a za chvíli doháním Kristýnu. Před Kyjovem je kontrola a za ním hnusné stoupání (a pak ještě hnusnější klesání či spíš padání) Dědkovské hory. Tjabo (to je Kristýnin labrador) začíná mít problémy – je na něj dost horko. Kristýna se rozhoduje k pauze ve stínu lesa a tak pokračuji sám.  Před Blízkovem opět asfaltka, tentokrát jen 3 kilometry – přes Blízkov a pod dálnici do Měřína. Za Měřínem mě opět dohání Kristýna a jdeme po lesní asfaltce přes Panský kopec a dále po cestě přes samotu Zátiší, po okraji vesnice Kouty a kolem Pavlovského mlýna údolím Chlumského potoka k řece Jihlavě. Po jejím proudu dorážíme k vesnici se zvláštním jménem Bransouze, kde potkáváme Luboše s Rockym. Přes les se dostáváme do městečka Brtnice. Tady začne Tjabo stávkovat a Kristýna se rozhoduje zůstat. Vydávám se tedy sám údolím Brtnice a slunce už se chýlí k západu. A ještě mě čeká dvacet kilometrů a už toho začínám mít dost.

Značka začíná zase dělat problémy. Najednou ji zahlédnu na druhém břehu a radši se rozhoduji dostat se na druhou stranu. Boty přehazuju na druhý břeh (stupidněji už to asi vyřešit nešlo), popadnu Benžího a pomalu se brodím na druhou stranu (a pak samozřejmě dvacet minut hledám boty).

Míjím hrad Rokštejn. Zapadá slunce a já si uvědomuji, že za světla už asi nedojdu. Chybí ještě 14 kilometrů… Dostávám se opět k řece Jihlavě. Začíná pršet a během chvíle mám úplně promočené boty. To jsem tím potokem měl jít rovnou… Mám vážně chuť to dneska zabalit, ale 11 kilometrů před cílem? Toho bohdá nebude!

Ploužím se po asfaltce do Rozseče. Za vesnicí odbočuje značka doleva, po lávce přes Jihlavu a kolem železniční stanice v Bítovčicích DO KOPCE… A ZASE DOLŮ… Přestává mi svítit čelovka a já vůl nemám náhradní baterie. To jsem trekař za všechny prachy… Nadával bych si, kdybych na to měl sílu, takhle jen tupě zírám před sebe a jdu… Hlavně se nezastavovat…

Do základního tábora jsem se dostal po druhé hodině v noci, jako šestý ve své kategorii (a poslední z těch, kdo závodili, ale stačilo to). Kristýna se nechala přivézt z Brtnice, 20 kilometrů před cílem. V mé kategorii vyhrál Daniel Stejskal, v Kristýnině Markéta Slaměníková, ve dvojkách Roman Baláž a Eva Valentová.

Michal + Benji

5. – 8. 5. 2006 -  Stopou strejdy Šeráka (102 km)

V květnu jsme se zúčastnili extrémního dogtrekkingového závodu v Jeseníkách, nazvaného Stopou strejdy Šeráka a organizovaného trekařem Gejzou Sökym. Naše výprava, jejíž ambice byly skromné (aspoň dojít! Jak se ukázalo později, ani to nebylo všem jejím členům dáno) se vyvíjela dramaticky od samého počátku. Plzeňák Karel Černohorský s čévéčkem Vandou přiběhl na Hlavní nádraží na poslední chvíli, načež jsme zjistili, že ve vlaku sedí (stojí na obou či jen na jedné noze nebo vůbec visí ve vzduchu) půlka Prahy, a my se chceme dostat dovnitř s velkými bágly a třemi o nic menšími psy. Nakonec jsme se dovnitř nějak dostali, ovšem za cenu dočasného rozdělení výpravy a nuceného pobytu obrovského vlka na záchodě (kam samozřejmě pořád někdo trajdal…!) Bohužel, ani po přestupu neměla cesta idylický průběh. Vanda den předtím sežrala asi tunu sádla, takže konsternované osazenstvo malého vagonu motoráku do Lipové brzy pocítilo (doslova), jaké to je, sedět v plynové komoře. A vlak jel dlouho a pomalu…!

Do Lipové-lázní jsme dorazili až navečer. Základní tábor byl u chaty Na Miroslavi, na kopci jihozápadně od Lipové. Chvíli jsme poseděli u ohně s našimi „starými známými“ – Pavlem Krtičkou a Bárou Boudovkou, Kristýnou Dostálkovou, Milošem a Markétou Slaměníkovými a Janou Matouškovou.

Ráno byla taková kledra, že jsem byl na nohou snad už v šest (nehledě na neodmyslitelné vřískání některých psů, kteří stále nepochopili, že noc je od toho, aby se spalo). Startoval jsem až ke konci, mohlo být tak tři čtvrtě na deset. Hned za startem jsem doběhl Švédku Kristýnu s jejím neméně švédským černým labradorem Tjabem (to jméno je taky švédské!). Už první rozcestník nevěstil nic dobrého (Vražedný potok!) Načež jsme ztratili značku – na té mýtině prostě nebyla, takže jsme po ní běhali sem a tam jak idioti (8 km po fáborech bez problémů a značka po 2 km v háji…) Nakonec jsme zvolili nejpravděpodobnější směr a dostali jsme se do krásné úzké roklinky, kterou protékal široký potok… No, Kristýna neměla šanci zůstat suchá (labrador je vlastně něco na způsob psí lochnesky). No a v této zoufalé situaci jsme najednou před sebou (nebo snad nad sebou?) uviděli kamenný most a po něm přecházející trekaře… zachráněni…tedy skoro. Takže jsme se vydrápali do toho hnusného svahu a mohli jsme pokračovat jako lidé… dočasně. Kudy vlastně ta značka vedla, nevím dodnes.

V Ostružné nás čekala první kontrola a další kopec nahoru, nazvaný originálně Ostružník. A za ním už tisícovky Travná (1123) a Smrk (1126), kde byl pořád (konec května) metr rozbředlého sněhu (po Krušných horách… už NEEE…!!) a kde jsme také narazili na řadu trekařů, pomalu postupujících, funících a zarputile mlčících (nebo drtících kletby mezi zuby): Charlieho, Juliánu, Pavla, Báru…

Kristýna se zdržela, pokračoval jsem s Benžím sám prudkým kopcem dolů a údolím Jesenného potoka ke stanici vlaku Horní Lipová, 4 kilometry od tábora… V tu chvíli už jsem měl fakt dost, nohy už mě přestávaly poslouchat, no tak aspoň na kontrolu… Pod Kopřivným mě opět doběhla Kristýna. Prošli jsme kolem (ohavné) vápenky a pokračovali cestou s krásnými výhledy… bohužel 5 km po asfaltce, úú… Z ní odbočí až modrobílé lázeňské značení, takže jdeme kolem Enhuberova náhrobku (zoufale pátrám v paměti, jestli přede mnou nestartoval nějaký trekař Enhuber…) a počítáme zbývající kilometry do kontroly… ještě 9 kilometrů…8…7…6…4…2,5… Konečně…

Flákneme sebou o zem, máme za sebou přesně polovinu cesty… A je večer…

Kristýna se přifaří k Vendule a rozhoduje se jít dál (a přespat někde v lese). To já rezolutně odmítám, zvlášť když to vypadá na déšť. Za tmy a deště jsem šel Odry i Krušné hory, takže potřetí za sebou fakt NEE…  NEzávodím, NEjde mi o čas, jsem snad Baláž? A vůbec!

Ráno se probouzím dost brzo – asi v šest hodin. Je těsně před rozedněním a já se rozhoduji vyrazit. První tři kilometry jsou opět po asfaltce, pak ale značka odbočuje doleva do kopce. Po pěti kilometrech se cítím asi jako den předtím po dvaadvaceti. Aspoň je tu krásně, takže mohu předstírat, že se kochám rozhledy, a přitom melu z posledního. Ale stejně tu nikdo není, takže je to vlastně jedno. Následuje příšerný kopec na Zlatý Chlum, asi jako Hostýn loni na Fryštáku. Rozhlednu otvírají v deset a je osm. No nic. Pod věží se válí Petra Staňková a odmítá se pohnout. I v Rejvízu potkám další trekaře, ale ti taky nevypadají, že by chtěli vyrazit, takže pokračuju. Chybí 30 kilometrů, a to ještě nevím, co mě čeká…

Dalších 15 kilometrů není nikde nic, jen stromy, šutry a voda (a opuštěný hřbitov sovětských vojáků). Cesta je obstojná, dvacet kilometrů do cíle, to je v pohodě. To jo…

Začalo to krátce za rozcestím se zelenou, která vede přímo do údolí Šumného potoka. Přes cestu jsou stromy a větve, všude rozbředlý sníh (no ten jsem dlouho neviděl…), šutry a bahno. Jeden by nepoznal, že je to cesta (kdyby neviděl značky a stopy). Mám na výběr: postupovat pomalu a padat každých pět vteřin do té odporné břečky, nebo se prostě vrhnout dopředu (někde se přece zastavit musím). Volím druhou variantu, zachytávám se o větve, bořím se do toho hnusu a posílám lesáky, zavilé nepřátele turistů, do horoucích pekel. 2 kilometry = 2 hodiny a zbývá ještě 14 km…

Potácím se podél potoka do Adolfovic. Zajímavý jev: Už vidím vesnici před sebou, mířím k ní, ale ona je pořád stejně daleko… To se mi snad jen zdá…

Konečně vesnice. Místní na mě koukají, jako kdyby nikdy neviděli (skoro) mrtvého dogtrekaře (a že jich už museli včera i dnes vidět dost). Kromě toho na návsi sedí Luboš s Rockym a už toho má taky po krk. A to se letos zrušila cesta na Šerák, protože to tam prej bylo neschůdný… Ale do cíle je už jen 10 kilometrů, to už se nějak dotáhnu.

Fábory vedou údolím potoka a já se zabývám počítáním zbylých kilometrů. Ještě poslední kopec…5 kilometrů …Konečně Lipová…kontrola na ředitelství lázní… a do kopce na Miroslav… cíl…

Pak relaxace v lázních… Kristýna doběhla ve tři čtvrtě na jedenáct ráno, pět hodin přede mnou. Julie nedošla ani na vyhlášení, a pak přišla zpráva, abych nechal Benžího v táboře a jel, a že dorazí později. Až doma jsem se dozvěděl, že se stala obětí domácího násilí (!)

Zpátky jsem jel vlakem s Pavlem, Bárou a Kristýnou. Pro Julii byl tento trek konečnou až do září (a pro Karla zřejmě vůbec). Co se týká vítězů, překvapen nebyl nikdo. V nejtěžší kategorii vyhrála Markéta Slaměníková (Kristýna byla pátá), v mé Václav Pudil, ve dvojkách Roman Baláž a Eva Valentová (což jsou i letošní celkoví vítězové mistrovství ČR). 

Michal + Benji

 

14. – 17. 4. 2006 – Krušnohorský dogtrekking (100 km)

Z naší výpravy zde startoval Michal s Benjim, Juliána s Berem a Charlie s Vandou. Po příjezdu nás překvapil vysoký počet účastníků na to, že jaro bylo sotva probuzené a ve vyšších polohách měl být sníh. Chladu jsem si užila vrchovatě už před startem: Charlie mi kamsi odnesl batoh se spacákem, dekou a teplými svetry, a tak mi zbyla jen karimatka a domluvené místečko na nocleh u Venci Halíka a Ivana Ulče v chatce. Ve velmi tenkém oblečení a přikrytá Vencovou maskáčovou bundou (podle mě o tom dosud neví :-/ ) jsem přivítala empatii obrovského ušatého ovčáka Arese, který se rozhodl mi hřát záda. Nic naplat, startovala jsem s horečkou… Trasa, o které itinerář tvrdil, že je 88 km dlouhá, byla nakonec o 12 až 14 km delší. Všude tekly průzračné potůčky, od 700 metrů nadmořské výšky fučel ledový vichr a ležel místy až metr sněhu. Po sněhu jsme šli asi 40% trasy! Sníh byl hodně mokrý a pod ním byla voda, takže bylo prakticky nemožné udržet si suché boty. Úžasná treková impregnace mi zajistila, že voda, která mi natekla do bot horem, už tam zůstala… S Peterem Hanzelym a sourozenci Šmotkovými jsme měli stejné tempo, pak jsme dohnali ještě Láďu Urbáška s Esi. Láďa Krejčí se k nám taky přidal, ale uprostřed sněhové pláně na něj padl zvláštní splín, který vyžadoval, aby si Láďa zapálil doutník – a my jsme šli dál. Na etapu, kdy nás v černé tmě šlo šest s rozsvícenými čelovkami úzkou cestičkou vyšlapanou v hlubokém sněhu, budu ještě dlouho vzpomínat… Bivakovala jsem v Hoře sv. Šebestiána v autobusové zastávce s Martinem a ČHP Andy a Janou s Dandym. Martin ráno už jen sešel na odvozové místo kvůli svému koleni, my s Janou – a pak i Šmotkovými – pokračovali dalších 28 kilometrů. Byli jsme na tom všichni podobně – roztrhané puchýře, rozmočená kůže chodidel apod. – a bývali bychom došli do cíle společně, kdybych neudělala osudovou chybu: odpojila jsem se, že si odpočinu – a už jsem je nedohnala. O samotě se v tomhle stavu postupuje mnohem hůř. Dost to ovlivnilo můj optimismus, a tak ani Pavla s beardedkou Kesinkou, která se mě snažila podpořit, co to šlo, mě nedostala do cíle. Vždycky, když si na Pavlu vzpomenu, obdivuji ji: vedla svoji Kesinku na stopovačce, která se fence velmi často dostala pod packu. Kdykoli se to stalo, Kesi se zastavila a odmítla jít dál, než jí Pavla nohu vymotala. TAKHLE TO DĚLALY CELÝCH 100 KM!!! S Pavlou jsem na 88. kilometru špatně odbočila, zjistily jsme to po dlouhém a prudkém sestupu – a to pro mě byla konečná. Rozhodla jsem se poprvé v životě zavolat si odvoz. Nakonec mě do tábora hodila domorodá rodina s velkým autem. Jejich tatínek – řidič – mě uviděl u silnice s báglem a psem a okamžitě zastavil. Vyhrkl zděšeně: „Slečno, není vám něco? Vypadáte hrozně!“ A když jsem mu vysvětlila situaci, trval na tom, že mě doveze až před chatku a osobně zkontroluje, že si lehám do postele. Takhle zlaté lidi nepotkávám na každém kroku…

Takhle tedy vypadalo moje první DNF. Michal byl s Benjim 4., Charlie přišel o osm hodin později, ale byl pátý.

Juliána s Berishou

8. 4. 2006 – Trénink, který mě před závodem zničil (61 km)

dyž slezl sníh a skončila sezóna skijöringu, věnovala jsem většinu volného času socializaci Bera a vyjížďkám s koňmi; Bero byl z vyjížděk v longové kondici, já nikoli. Pravidelné 15 kilometrové výlety se smečkou se mi nezdály dostatečné. Pár dní před trekem v Krušných horách ve mně hrklo: VŽDYŤ JÁ NEMÁM NATRÉNOVÁNO! Vzala jsem všechny psy od nás a ještě kolivlka Ega, vytáhla z brašny nějaký starý itinerář a vyrazila. Na itineráři bylo napsáno 30km, to se mi líbilo. Nasadila jsem tempo 6,5km/h, zapomněla jsem, že mám na sobě úplně nové boty a že nejsou na běh… Nejzazším bodem trasy byla Svárovská lípa, odtud už jen pár set metrů do Ptic a ty už patří pod Prahu!!! Přišlo mi divné, že je celá trasa 30 km, když jsem kousek u Prahy… Přepočítala jsem itinerář: jasně, Svárovská lípa je od nás 26, 5 kilometru – celková délka je 61…nejhorší bylo vražedné stoupání na 45. km na Špičatý vrch, kdy jsem si myslela, že v půlce kopce umřu. V Srbsku, kde itinerář končil, jsem sebou sekla na lavičku na nádraží ČD a jen představa teplé večeře mě zvedla, když přijel vlak. Ale stálo to za námahu – údolí Žlubineckého potoka, které začíná kousek za Nižborem, by měl projít každý trekař ze středočeského regionu! J

Juliána, Bero, Benji, Ego…

11. – 12. 2. 2006 – Závod Českou Kanadou

  Tento víkend pořádal Míra Kremlička už tradičně závod psích spřežení a skijöringu, který má základní stanoviště v kempu u Osiky nedaleko Kláštera. Během závodu jsem držela spřežení při startu, rozmotávala nadměrné těšiče a při dojezdu do cíle naváděla leadery ke stake-outům a chválila odstrojovala spřežení. J Trasa byla MIDová, kolem 25 km, takže po dojezdu posledního závodníka jsme zapřáhli psy my (já a Karel) a projeli trasu na běžkách. Musím říct, že kdybych závodila, byla bych se svým časem daleko za ostatními. Jsem prostě longař ;-) Ale belgičáka na mushing (individuální disciplíny) můžu jedině doporučit! Bez jakékoli průpravy táhl jako o život.

Jul.

28. – 29. 1. 2006 – Pláša Trek

Skijöringový rekreační mid se sedmi účastníky se velmi povedl. Organizátorem byl Pláša s kolivlkem Skimpym, který s námi celou trasu absolvoval. Já a Michal jsme s Benjim a Berem přijeli už v pátek večer, Jana s Dandym, Verča s Eli a Plášův kámoš Ondra přijeli v sobotu ráno na Komáří vížku, kde se sníh třpytil ve vycházejícím slunci a kde už takhle ráno bylo plno sjezdařů a běžkařů. Trek začal nádherným sjezdem širokou uježděnou stopou v obrovské rychlosti (NIKDO z nás si netroufl na té sjezdovce zapřáhnout psa, dokonce i Michal pustil Benjiho!) S plnými batohy jsme ujeli skoro 30 km do Tisé, kde jsme dostali Jančinu horkou medovinu (Jani, díky!) a přespali v rovných 5°C v horolezecké chatě. Nikomu nedoporučuji používat v těchto podmínkách spacák typu BIKER!!! Nevyspala jsem se… Stopa, kterou jsme jeli, byla upravená a velmi kvalitní, byla to radost. Dalo nám to tak zabrat, že druhý den nikdo nevzal na nohy běžky – vydali jsme se pěšky nádherným skalním městem Tisá – Rájec – Ostrov a v Ostrově v hospůdce jsme dohnali energii vynikajícím obědem. Bylo úžasné vidět v zimě skály, po kterých v létě lezeme! Teda hlavně Pláša, Ondra, Jana a trošku já J. (P.S. : Jediný Karel jezdil v neděli na běžkách – přijel v sobotu pozdě večer a neužil si s námi výlet.)

Juliána + Berouš

 

24.06.2008 13:50:18
Juliana_boiohaemum
Vítej, kdož vstoupils. Zanech nám v návštěvní knize vzkaz, budeme tomu rádi. :-) Berovlci.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one