ŽIVOT S BEREM, BEENOU, HELGOU, SHADOWSEM A NĚKOLIKA KOŇMI Z KOZÍ HŮRKY

Dogtrekking v roce 2007

Rok, kdy přišla Beena.

19. - 21. 10. - České Švýcarsko (40 km)

 Vyrazil jsem zase v pátek večer vlakem na hlavní nádraží a pak pěšky na Masarykovo nádraží, odkud mi jel vlak do Děčína. Tam jsem přestoupil na lokálku do České Kamenice a Šluknova a vystoupil jsem na zastávce Veselé pod Rabštejnem. Původně jsem chtěl jít přes Dolský mlýn do Krásné Lípy, kde byla základna, ale místní strejc mi to rozmluvil, tak jsem šel ze Všemil místo tří kilometrů ještě sedm po silnici přes Jetřichovice. Do tábora Intercamp jsem dorazil ve dvě v noci a uložil se na verandě chatky.

Teprve ráno jsem ocenil krásné výhledy na barevné kopce v okolí. Z Vysoké Lípy se šlo skalní soutěskou k Dolskému mlýnu a pak na kuželový vrch Růžák, příkrý kopec s kamenitou cestou. Za Srbskou Kamenicí byla studánka a zase kopec nahoru. Ten se obcházel, cesta vedla do Jánské a zase lesem k Olešskému rybníku, pak přes Olešku dlouhým lesním úsekem do Arnoltic. V místní hospě byla kontrola, ale moc jsem se nezdržel, protože přicházelo čím dál víc lidí a skoro nikdo neodcházel.

Cesta vedla dál krásným údolím Suché Kamenice k Labi a pak po jeho proudu do Hřenska. Protáhl jsem se hnusnou komerční vietnamskou ulicí a došel jsem na rozcestí Tři prameny. S lítostí jsem minul odbočku na Pravčickou bránu a lesem jsem došel na Meznou a přes Mezní louku, Malou Pravčickou bránu a loupežnický hrad Šaunštejn s krásnou vyhlídkou do Vysoké Lípy, kam jsem dorazil v 18:18 už skoro za tmy. Zpátky mě vezl Karel s vlkem (dík).

 

12. - 14. 10. - Ralsko s gerovlky

 V pátek večer jsem vyrazil do Prahy na třídní sraz AG. Moc jsem se tam neohřál, asi po hodině jsem vyrazil na Hlavní nádraží a vlakem jsem dojel do Bakova nad Jizerou. Odtamtud už nic nejelo, takže jsem musel jít po svých. Přespal jsem na hradu Zvířetice a ráno jsem vyrazil do Bělé přes Bítouchov. Z Bělé jsem dojel vlakem do Doks, kde na mě čekal nešťastný gerovlk. Vyrazili jsme k Máchovu jezeru, kde skoro nikdo nebyl, jen několik plachetnic na moři, a pak po skalní stezce lesem nad jezerem, kde jsme soi zašli asi pět kilometrů kvůli mizernému značení. Pak jsme vyběhli na skálu s výhledem na Hradčany, součást největší obce v republice (rozlohou - pod názvem Ralsko zaujímá celý bývalý vojenský prostor, který po roce 1968 bratrsky zabrali Sověti). Navečer jsme došli do Mimoně, kde jsme pojedli, odpočali si a pak jsme vyrazili přímo vzhůru na vartemberské Ralsko. Po úzké kamenité pěšině, ve tmě a ve svahu téměř kolmém to bylo docela vtipné, ale vyhrabali jsme se tam celkem rychle. Dostali jsme se k věži, odkud jsme slyšeli hlasy, ale dlouho jsme nemohli najít přístupovou cestu. Obešli jsme celý hrad, než nám došlo, že do věže vede branka dva metry nad zemí. Vedle ní byla skalka, tak jsem tam vylezl a dožadoval se vstupu. Přivítala nás hradní posádka, kterou jsme předtím svými hlasy vyděsili k smrti (mysleli si, že straší). Ohřáli jsme se u ohně a kolem druhé jsme šli spát.

Ráno jsem obešel hrad, pokochal se výhledy a pak jsme s Petrem pokračovali v cestě. Za Pavliným dvorem (koňáci) jsme se přes rybníky s výhledem na Ještěd dostali k oboře, prošli jsme ji, a pak přes pusté louky bývalého vojenského prostoru a osadu Jablonec a byli jsme na druhé straně. Prošli jsme vesnice Vicmanov, Mukařov a Horní Bukovinu až ke klášteru Hradiště nad Jizerou a pak do Mnichova Hradiště, odkud jsme se rozjeli vlakem každý na jinou stranu.

 

8. 10. - Z Rokycan do Svojkovic (30 km)

 Ráno jsem odjel vlakem z Popovic na zastávku Plzeň-Doubravka, odkud jsem se vydal na kopec Chlum, kde je v mapě značená rozhledna. Po namáhavém výstupu jsem zjistil, že rozhledna je zchátralá a zamčená.

Vztekle jsem pokračoval přes ves Bukovec (vesnická památková zóna) a polesím Zábělá vrstevnicovou cestou nad Berounkou. Pokračoval jsem přes Chrást a Dýšinu do údolí Klabavy k zatopenému lomu. Ten jsem obešel a po lávce přes Klabavu jsem se dostal do stejnojmenné obce a pak kolem stejnojmenné přehradní nádrže na rozcestí Pod vršíčkem. "Vršíček" je výrazná dominanta krajiny s barokním kostelem. Přes Litohlavy jsem dorazil do vsi Osek se zříceninou šternberského letohrádku Kamýk z 18. století. Pokračoval jsem přes Volduchy a těsně před západem slunce jsem se dostal na zastávku ve Svojkovicích, odkud jsem jel vlakem zpět do Popovic.

 

6. 10. - Zvánovice (45 km)

 No, tak na Zvánovicích už jsem byl taky potřetí. Prvně se šlo na východ, loni na jih k Sázavě a letos nás cesta zavedla na sever. Přijelo dost málo lidí a i z těch jsem startoval jako poslední. Stejně jako loni jsem šel s Verčou a eLiškou, k níž si ještě přidala Dandyho (Jana byla zase někde v háji). Asi na pátém kilometru jsme přesně podle instrukcí napsaných v itinaráři zabloudili a museli se asi kilometr vracet. Bylo sice zima a zataženo, ale všude byli houbaři a usilovně (a úspěšně) plenili les.

Přes rybník v Louňovicích jsme lesem došli do Hradešína. Pak začal dandyvlk stávkovat a vlekl se jak pondělí. Dorazili jsme k soše sv. Donáta, kde byla kontrola, a nechali vlka odpočinout. Elina ho marně provokovala ke hře. Verča pak už došla jen do Hradešína (18. kilometr), odkud se nechala odvézt.

Pokračoval jsem přes Třebohostice a Babický les. Značení bylo i nadále příšerné, nakonec jsem ale do Babic dorazil, i když těch pět kilometrů jsem šel asi dvě hodiny (samozřejmě zase úsek, kde nebyla ani noha). Přes Vojkov a Jedlinu už to bylo zase jasné, ale tam bylo všude spoustu lidí, na potkání se chlubící svými úlovky. Jenže co je to za umění - to aby jeden spíš hledal místo, kde houby nerostly...

Nad Klokočnou se mi otevřel výhled na Mnichovice, nad nimiž už zapadalo slunce. Na nádraží měla být kontrola, ale někdo ji znárodnil. Z Mnichovic jsem šel do prudkého kopce na Vlčí Halíř. To už byla docela slušná tma a k Třemblatu jsem došel spíš po směru než po značce. Odtud pak temným lesem na křižovatku s cyklostezkou, která mě dovedla až do Zvánovic. Nejvíc mě dopálil ten zloduch Petr Dvořák vulgo Amigo: místo aby už seděl v cíli, když bojuju o poslední místo, klidně si přijde deset minut po mě (zatímco když závodím, tak mě samozřejmě předběhne!) Tss! 

 

21. - 23. 9. - Oderský dogtrekking (100 km)

 Poslední závod MČR se konal již tradičně v Oderských vrších. Pro mě to byla - po roce 2005 a 2006 - již třetí účast. Do tábora u poutního místa Maria Skála jsem se dostal dost pozdě - po osmé večer jsem se octl na nádraží v Hranicích na Moravě a spoj do 20 kilometrů vzdáleného Suchdola nad Odrou, který měl jet asi po hodině a půl, stále zvyšoval zpoždění, takže jsem nakonec ztratil nervy a zavolal Lence, ať pro mě přijede. V hospě v táboře už se hučelo na plné obrátky, ale já šel postavit stan a spát, abych byl druhý den vůbec schopný chůze.

Ráno jsem vyrazil v doprovodu Petra Dvořáka s Amigem proti proudu řeky Odry a pak Nečínského potoka, kterým probíhá hranice VVP Libavá. Po loukách jsme dorazili do Kovářova, kde kolem nás prosvištěl René Nykš s kachnou v zápřahu. Chvíli jsme ho pronásledovali, ale po klesajícím asfaltu to šlo dost blbě. Nakonec nás stejně předběhli všichni běžci, a to v intervalech 10-30 sekund. Načež jsem zvolnil tempo a za Slavkovem mi utekl i Petr.

Z Potštátu vedla příjemná lesní cesta přes Středolesí, za nímž jsem vkročil do VVP, do vsi Slavkova, tvořené několika bytovkami a ZD, a pak přes tichou louku, typickou pro vojenské prostory, na rozcestí k Ranošovu. Tam se cesta stočila do lesa kolem pomníku Žalov, kde hořeli odbojáři z okolí za nacistické okupace.

Přes potok a kopec jsem se dostal k nové dálnici do Ostravy, na níž byl provoz jako v Severní Koreji, přešel jsem po lávce a byl jsem ve Staměřicích. v hospě byla kontrola a uprchlý Petr Amigo.

Dál jsme pokračovali po žluté, která v našich mapách nebyla, podél dálnice do Dolního Újezda. Tam jsme narazili na červenou značku, po které jsme se vydali samozřejmě opačným směrem, než jsmě měli jít, takže jsme se octli ve vsi hanáckého charakteru s příznačným jménem Tupec. Naštěstí jsme se nemuseli vracet - odbočovala zde další červená značka, která vedla také do Lipníka. Nejdřív jsme se ale museli dostat přes koleje tak, aby nás pendolino nesejmulo a neodvezlo do Prahy (Ostravy). I to se podařilo a my se ocitli na nádraží. Prošli jsme Lipník a po mostě přes Bečvu a frekventovanou cyklostezku jsme dorazili do Týna. Před sebou jsme měli strmý zalesněný svah, na jehož konci vykukovaly hradby Helfštýna. Odpočinuli jsme si v hospě a pak se vrhli vzhůru. Hora padla překvapivě rychle. Hradem jsme se nezdržovali - já si ho v květnu užil až dost - a pokračovali jsme vrstevnicovou lesní cestou k rozcestí Nad Rybáři, kde nás čekal další výstup. Za jezírky se do mě pustilo koleno a Petr mi zase zdrhnul.

Došel jsem do Zbrašova, kde jsem asi dvě hodiny hledal kontrolu (bylo tam takový divný značení). Našel jsem ji už za tmy - byla v lese asi 200 metrů za vsí. Pak jsem obsadil jakýsi soukromý pozemek, sice s chatou a pravděpodobně i s majiteli, ale co oči nevidí... Ostatně jsem ráno vstával brzo.

Ještě ve Zbrašově jsem potkal Davida s Ivanou a haskáči Aygonem a Bellou a spolu jsme dorazili do Hranic. Tam jsem marně (v neděli) sháněl pohled a vlci utekli.

Cesta vedla pod hranický viadukt a přes ves Velká, kde jsem potkal Michala a Dášu. Spolu jsme došli ke stavbě dálnice a lomu (nebylo to tak ohavné místo, jak se nám Bahulenka snažila namluvit). Michal s Dášou pak zůstali za mnou a já se vydal kolem novodobého hrádku Kunzov k Radíkovu. Ve svahu jsem opět narazil na Davida a Ivanu. Přes Radíkov jsme se dostali do Boňkova, kde se David vydal po špatné cestě, nedbaje opakovaných proseb Ivany, aby se šel aspoň podívat do mapy. Načež to Ivana vzdala a vyrazila se mnou po (správné) cestě k hospě U tlustého Jana, kde byla kontrola. (Za chvíli pochopitelně dorazil i David).

Po krátkém odpočinku jsme vylezli po téměř neschůdné cestě ke zřícenině Puchart a pak lesem k hájence. Od ní vedla cesta do kopce až do Kyžlířova. Na konci vsi byla modrá značka, která po polích obcházela Lenčiny Partutovice, někde tam jsem haskáčům utekl a dohnal jsem Libora, který se kvůli Denymu flákal. Pak jsem nechal napospas osudu a Jírovi s foťákem i jeho a přes údolí Suché, Luboměř, Spálov a spálovskou alej jsem dorazil do cíle. Julie a Pavel se z neznámých důvodů objevili až několik hodin před vyhlášením, nicméně poslední místo si pohlídal Laďa Krejčí.

Vyhrál René Nykš, Roman Baláž, Markéta Slaměníková a Eva Valentová.  

 

18. 9. - Posázavská stezka

 Ráno jsem vyrazil na vlak do Prahy a pak přes Vrané n/Vlt. do Petrova. V Pikovicích jsem se chytil Posázavské stezky, kterou vystavěli čeští turisté v letech 1914-24 jako jednu z prvních značených tras u nás. Vzhledem k tomu, že byl všední den, jsem doufal, že tam nebude tolik lidí, ale americko-francouzský mor dovolených, sick-dayů a faire-pontů se už v českém prostředí tak rozlezl, že na Sázavě není ani ve středu dopoledne klid.

V Hostěradicích jsem vyplenil hospodu a přes Kamenný Přívoz jsem došel na vlak do Jílového u Prahy.

 

7. 9. – Výlet po Blatensku (41 km)

 Abychom vyráželi z Kasejovic v 7 hodin ráno, museli jsme vstávat ve čtyři hodiny. Při sprintu na vlak kolem sousedovic koňského výběhu nás trochu zdržel nový isabel, který protrhl ohradník a rozběhl se proti Michalovi. Naštěstí jeho zuby trefily bráchův batoh, a tak ztráta byla jenom časová. Z Kasejovic vedla pěkná červená turistická do rybářské obce Lnáře, odkud měla vést zelená. Tu jsme našli zamalovanou jen někde v půlce jejího úseku, orientovali jsme se podle mapy. Na Blatensku je sice dost turistických cest zpevněných, ale ty cesty, které nevedou po asfaltu, vše vynahradí. Jsou to vyježděné cesty přes louky, měkké lesní stezky a písčité cestičky podél potoků a rybníků. Na dvacátém kilometru chytlo Michala koleno a radši jsme výrazně zpomalili tempo. Beena a Terry táhly poctivě, Bero to nepřeháněl (neviděl před sebou žádný balonek, tak proč by rval za šňůry jako magor?). V Blatné nás paní z cukrárny doslova přemluvila, abychom si dovnitř vzali všechny tři obludy, napojila je a patřičně pomazlila. Po doplnění energie naše cesta vedla loukami k Buzicím a menším Buzičkám (nad nimi – nekecám – je kopec Buzíček), přes Lacinou na Černívsko. Tam je zřícený hrádek Křikava, ale naše síly na prohlídku nestačily…Křikava je totiž na kopci nad krajinou. Pod hradem se začala projevovat u Beeny nečekaná únava, u mých svalů docela taky (nebyla jsem na delším výletě od června, pořád si vozím zadek na koních), tak jsme se rozhodli výlet o 9 km zkrátit a místo do Březnice dojít do Bělčic, odkud nás přes Nepomuk odvezl domů motoráček. Tenhle trénink měl vyzkoušet možnosti jedenáctileté fenky Terry – 40km tedy ujde v zápřahu bez problémů. 90ti kilometrový long by zvládla, ale pár dní poté by z toho asi byla vyčerpaná a namožená…radši už ji brát nebudu.

 

31. 8. - 2. 9. 2007 – Stezka vlka

 Po dlouhé době (zdánlivého) nicnedělání jsem se konečně dostal na oficiální akci DT – tradičního závodu v Jeseníkách. Základna byla stejně jako loni v Koutech nad Desnou, ale na opačném konci než je U Pelikána, v hotelu Annín. Kromě hromady Čechů, Moraváků a Hanáků se účastnilo i několik závodníků ze zahraničí – Slováci, Poláci a dokonce i Rakušané. Prvního účastníka jsem potkal už v Šumperku – byl jím Ota Koudelka s nepřehlédnutelným samojedem Doriánem. Pak jsme dojeli se soukromým dopravcem po známé trase do Koutů. Následovala menší bojovka s názvem Najdi penzion Annín (na mapě neznačený). Prošli jsme celý Annín, ale bezvýsledně. Nakonec nám to místní prozradili: penzion není v Anníně, ale nad Annínem. Pak už jsme šťastně dorazili (pravda, ne právě nejkratší a nejpohodlnější cestou). Přivítalo nás vytí různých vlků (jak to, že jsme je zezdola neslyšeli?) a také jejich leadeři, naši přátelé a kolegové.

Večer se v hospě konal meeting, z kterého nebylo kvůli děsnému hučení slyšet vůbec nic, nemluvě o tom, že Laďa Páral zoufale sháněl tlumočníka do polštiny. Tak jsem šel radši spát, zvláště když se mi donesly hrůzostrašné zvěsti o dvou hřebenech.

Ráno startuji celkem pozdě. Nikam se neženu, občas mě předběhne nějaký závodník, obvykle z DTM 2, kde se o druhé a třetí místo pere asi deset lidí. Ke mně se přidává Jirka Kubát s Britou a Honza Prášil s retrívrem Toby a přes Červenohorské sedlo jdeme zase dolů, do Filipovic. Tam je nadlouho poslední hospoda, takže ji obsazujeme. Za chvíli se do nás pustí zima a my jsme nuceni pokračovat, abychom se zahřáli. O to jsme se nemuseli bát – rovinka brzy končí a před námi je Točník, zjevně cvičná horolezecká stěna (zvláště ke konci by se mačky docela šikly). Pokračujeme horským lesem zarostlým borůvčím a červeným kapradím až ke skalám nazývaným Vozka (mě spíš připomínaly obří hlavy). Pak už vede cesta dolů až do Branné, my popobíháme, abychom nepřišli moc pozdě, a nevšimneme si odbočky. Vracíme se asi po třech stovkách metrů, což stačí k tomu, abychom opět po deseti minutách předběhli Luboše s Petrou a vyslechli si velmi nelichotivé poznámky na naši adresu. Já i Jirka Kubát slibujeme, že se napravíme, blablabla… atd.

Dostáváme se na konec lesa a před námi je krásný výhled na údolí s Brannou a na protější kopce. Opatrně scházíme dolů po pastvinách a po očku sledujeme krávy. Ty na nás vejrají, ale my děláme jakoby nic a hrdinně postupujeme. Konečně Branná. V hospodě U pytláka je třešňové pivo a kontrola, takže chvíli posedíme a pak se vydáváme opět nahoru – po loukách nahoru na Františkov, Nové Losiny a na Tři kameny. Dolů jdeme po velmi nepříjemné cestě, už je večer a jsme unavení. Do Loučné na tzv. pivak se dostáváme po osmé hodině, dost lidí už tu je, ale mnozí ještě nedorazili a, soudě podle zpráv dodávaných porůznu od jednotlivých došlých („Jó, ty jsem viděl naposledy ve Filipovicích v hospě“), ještě jen tak nedojdou. Což ale není můj boj, takže jen prohodím pár slov se známými a jdu spát, abych nemusel poslouchat tu tragickou kapelu. Pak začíná pršet, takže přiznávám prohru a stahuji se zpět.

Druhý den ráno stále prší a nevypadá to, že by to chtělo skončit. Část lidí se nechává slyšet, že už nikam nejde, a někteří opravdu mizí. Déšť ale není tak děsivý a ti, kdo vytrvali, byli odměněni rozehnáním mraků do půl hodiny od startu a pěkným počasím až do konce.

Pomalu stoupám od Loučné dlouhou vyhlídkovou cestou. Na jejím začátku mě předbíhá mnohohlavá skupina -  Miloš Slaměník, Luboš, Jaroslav Ševčík, Honza Moravec, Eva Valentová a další. Cesta se dlouho nemůže rozhodnout, jestli půjde nahoru nebo dolů, nakonec ústí do rozcestí, na kterém se vydáváme do hor, na opačnou stranu od údolí. Na pasece u Františkovy myslivny se před námi vynoří Praděd a Tombru. Tam dávám pauzu, než mě dojde Jirka Kubát, jehož Brita za námi do toho kopce doslova vyvlekla. Pokračujeme cestou, kterou jsme šli loni opačným směrem, až na vrcholovou plošinu. Fučí severák a navíc začíná pršet, o únavě nemluvě, takže s lítostí vzdávám plán vyjít až na vrchol Pradědu, který je mimo trasu, a vydávám se dolů na Ovčárnu a pak na Švýcárnu, kde půl hodiny odpočíváme. Pak jdeme, stále po známé cestě, nad údolím Divoké Desné s vodní nádrží dolů okolo Pelikána (base camp 2006) až do Koutů. Vyhrál René Nykš, Roman Baláž, Zdena Dušková a Eva Valentová. a

     

29. 6. - 1. 7. 2007 – Oravský dogtrekking

 První slovenský trek se konal na Oravě. Výchozí bod byl na chatě Kohútik v zapadlé a roztahané vesnici Oravská Lesná. Autobus tam sice jede, ale až odněkud z Popradu, což by nás přišlo draho, takže s Kristýnou jedeme vlakem do Čadce a ještě se autobusem přibližujeme do Nové Bystrice, odkud jdeme do místní části Vychylovka. Tam máme dvě možnosti: buďto jít po červené značce přes skanzen, nebo po nové asfaltce. Volíme druhou variantu s tím, že po silnici to bude kratší a vzhledem k tomu, že už zapadalo slunce, i jistější. To byl ovšem zásadní omyl. Asfaltka totiž končí krátce za svahem a my máme před sebou bažinu srovnatelnou s floridskými Everglades. Každou chvíli přeskakujeme proudy vody valící se ze svahu přes tzv. silnici dolů, boříme se po kolena do bahna jak Atrej v Nekonečném příběhu a svoláváme hromy a blesky na slovenské silničáře. („Tak tahle silnice teda fakt letos hotová nebude“ apod.) Nahoře už to celkem jde, sice už je tma, ale aspoň zase postupujeme nějakým normálním tempem.  U rozestavěného mostu nás atakuje noční hlídač („Stát! Čo tu robíte?“). Když konečně uvěří, že

fakticky nepřicházíme rozkrádat stavební materiál, tak nejenže nás pouští, ale dokonce nás i nechává pokračovat v cestě dál.

Konečně jsme v Oravské Lesné. Silnice se rozděluje nahoru a dolů, okolo hořejší cesty jsou domy, silnice dolů vede kamsi do lesa. Po krátké debatě jdeme doleva nahoru. Po chvíli se však cesta stáčí úplně nemožným směrem, takže se vracíme a po malé pauze jdeme dolů. Les za chvíli končí a my jsme v dolní části vesnice. Tady se rozhodujeme skončit – po nedobrovolné simulaci Třetí bitvy u Ypres jsme promočení a vyčerpaní. Kristýna se utáboří na lavičkách na „návsi“, já volím trávník u kostela. Za chvíli samozřejmě začíná pršet, takže se stahujeme do (kupodivu odemčeného) přístěnku kostela.

Ráno vstáváme brzy. Vzpomínám na cestu na svůj první trek, Fryšták 2005, kam jsme se dostali asi dvě hodiny před startem. Dostáváme se na červenou, odkud má odbočovat žlutá na Kohútik. Jsme asi kilometr od chaty, ale značku ani vlek nikde nevidíme a tak scházíme dolů na Ustrig a odtud po asfaltce na Kohútik. Tam jsou ještě lidé – Bára Boudová, Denisa a Ján Greňo mladší, Jana a Verča. Necháme je odstartovat, Kristýna pak jde s Bárou a já popobíhám dopředu. Odbočku na Oravskou Lesnou tradičně míjím a řeším to krosem přes louku, což obnáší i přeskakování místních bažinek a potůčků. Místo v Oravské Lesné se ocitám ve vedlejší Jasenové a přes další louku se konečně dostávám na žlutou značku, kde překvapuji Janu a Verču. Spolu jdeme k lesu u Flajšové, tam jim utíkám a doháním Honzu a Denisu, kteří se zarazili na svahu Okrúhlice (1165). Z Javoriny (1210) vede cesta prudce dolů, podél cesty nás zdržují jahody a borůvky, nakonec se dostáváme na krásné výhledové místo. Tam dáváme pauzu, dochází nás Jana a Verča, lehce naslepo slézáme z kopce, protože značka není nikde, ale to nevadí, Zázrivou stejně máme před sebou, míjíme pobořený kostel, v němž jsou nicméně nové lavice, a zahučíme do hospy. Ze Zázrivé pokračuji opět jen s Denisou a Honzou po loukách přes Pavláskovu skalku a lesem do děsného kopce na Minčol (1399). Tam páchám další kravinu – prchám dopředu, protože čas se krátí a já chci být brzo v táboře. Přes další Minčol (1139) (je jich na Oravě asi deset) docházím na místo, kde by teoreticky měla být neznačená odbočka. Nebyla. Za chvíli si říkám, že na to, že mám jít na sever a je večer, tak je slunce nějak moc za mnou, na jihu, ale nakonec toho nechám s tím, že to zatočím doleva, co nejdřív to půjde. Docházím do obce, ptám se, kde jsem. Hruštín. A do háje. To jsem v životě neslyšel. Otázka za deset tisíc - jak je daleko Oravská Lesná. Daleko. A jak? Zkouším: pět? Deset? Víc? Dvacet? Cože, víc? Nakonec dvaadvacet po silnici, nebo jedenáct, ale mimo jakékoli cesty. Tak to ne, toho už bylo dost (a ještě bude). Je osm hodin a já musím co nejdřív do cíle! Vzdávám to a odjíždím autobusem na Ustrig a po mě již známé cestě na Kohútik. Jsem samozřejmě poslední, všichni mě vítají a ptají se jeden přes druhého, kde jsem byl. Něco vztekle odseknu a jdu spát…

Druhý den. Vycházím s tím, že se někoho chytnu a nepustím, když už nejsem schopen se orientovat sám. Nechám se dojít Kristýnou a Bárou, ke kterým přibyl Marek a Bářina sestra Žaneta. Docházíme na modrou, kde z dosud neznámých důvodů, ať už za to je odpovědný kdokoli, uhýbáme doprava místo doleva. NIKDO si toho nevšiml – tak to už ani nemá smysl komentovat. A když se dostáváme k rozcestníkům, které jsme vůbec neměli potkat (Javorina), vítězí názor slézt dolů, ale doleva, což by bylo na slovenskou stranu jen v případě, že bychom šli z rozcestníku žluté a modré doleva, ale my šli přece doprava… Slézáme z hřebene, spíš necestou než cestou. Nakonec se přece na nějakou lesní cestu napojujeme. V lese stojí opuštěné auto s polskou značkou… Postupně nám to dochází… Když se dostáváme do vsi, je to jasné: jmenuje se Glinka… Zastavujeme v místním obchodě, kde nám ochotně přijímají českou měnu. Tam se stáváme středem pozornosti místních horalů. Nakonec nás posílají na hraniční přechod – všude jinde bychom museli tou necestou zpátky na hřeben. Na přechodu nás samozřejmě zastavil slovenský celník a pouštěl na nás hrůzu, ale bylo jasné, že nám nic neudělá. Dostali jsme se do Novotě a přes louku, údolí potoka a zalesněný kopec (kde jsme se taky prodírali džunglí) nás to vyfluslo u jakési osady. Když na otázku – kde to jsme – odpověděli místní – Oravská Lesná, zaznělo údolím obligátní vítězné: „Jóóóóóóó!!!!!“

Druhý den odjela Kristýna autem a já šel s Boudovejma do skanzenu Vychylovka. Na projížďku po lesní úvraťové železnici už jsme neměli čas, ale aspoň jsme poseděli v krčmě, prošli skanzen, poslechli si valašskou muziku (dvoje housle s basou a jak to stačilo) a šli jsme dolů na autobus, který nás dovezl až do Čadce. Odtamtud jsme ještě přešli hranice, abychom ušetřili za vlak, přespali jsme v parku před železniční stanicí v Mostech u Jablunkova a druhý den ráno jsme se rozdělili a postupně dojeli domů.

  

14. - 17. 6. 2007 Podbořanský dogtrekking

 Týden po Jihlavě proběhl první ročník závodu na Jesenicku (v Čechách!). Účast byla velmi skromná, v myslivně na kopci nad městem Podbořany se sešlo jen několik skalních a pár nováčků, kteří netušili, co udělali, když se přihlásili.

Ráno se startovalo velmi brzy. Z Podbořan se šlo polní cestou do Kryr. Tam nás čekal děsný krpál na místo, kde kdysi stál hrad, ale už sto let tam je rozhledna s výhledem na Kryry, Jesenicko, Doupovské hory a dokonce i Krušné hory a České středohoří. Tam jsem zanechal Petru s Barrym i Margitu, přesvědčený, že už je uvidím až v cíli. Po úseku v lese, kde mě stále zdržovaly obrovské lesní jahody, jsem se dostal na tzv. Jesenickou křižovatku, ohavné místo s benzínkou, děsným svinčíkem a silnicí, která se skoro nedala přejít, jaký tam byl provoz. Nakonec se to přece povedlo a mohl jsem pokračovat na Vlčí horu. Tam jsem samozřejmě minul odbočku z cesty a vracel se asi půl kilometru. Pak už jsem se úspěšně dostal na Petrohrad. Zatímco jsem dokumentoval, ozval se za mnou dusot. Byl to Mus s liškou, běžící systémem start-cíl. Držel jsem se ho asi dva kilometry, pak mi utekl. Už jsem měl zřejmě dost, protože jsem si běžnou značku KČT vyložil jako příkaz k odbočení a nakonec jsem se dostal na cestu, kde už jsem dávno byl. Tam jsem potkal Margitu, která mě přesvědčila, že jdu opravdu zpátky, a spolu jsme došli do Blatna, kde na nás čekala kontrola. Tam jsem nechal Margitu v hospě a vyrazil do kopce (Blatenský svah). Přes Tis u Blatna jsem došel na Sklárnu, kde jsem asi hodinu hledal značku všude možně. Nakonec jsem na ni šťastně narazil a došel (už se strečákem na koleni) do Poustek, kde jsem potkal pro změnu Petru s Barrym. Došli jsme do Rabštejna nad Střelou, nejmenšího města v Čechách. Za ním se Petra zastavila a já pokračoval na Nový Dvůr a lesem k Bábě a Dědkovi. Od Žihle jsem jen s největším vypětím udržoval aspoň pět kilometrů za hodinu. Dorazil jsem do vsi Ostrovec, která mi byla povědomá -  náves, zbořený kostel – tady jsme přece byli na historické exkurzi z Jesenice. Kolem rybníka a stále lesem jsem došel do Krt. Následoval dlouhý úsek přes Petrohrad a Kryry. Před Podbořany se mi setmělo a nad Doupovskými horami se začalo blýskat. To mě donutilo k běhu (!) až do cíle (!!) a to jsem to měl tak načasované, že jsem za sebou zavřel stan a začal takový slejvák, že už jsem mohl jen litovat ty, kteří byli ještě na trati (že, Julie?).

Druhý den už bylo zase hezky a tak jsme s Ivanem a Margitou vyrazili na rozhlednu do Kryr – autem (po svých bychom už nedošli ani sto metrů). Vyšli jsme jen ty schody nahoru a dolů, pak jsme dojeli zase do tábora. V neděli proběhlo vyhlášení. Copak obě holky z dvojek, Bahu a Hučerná,  těm stačilo dojít a byly na bedně. DTM 2 vyhrál René Kazda, jedničky Julie (ano, ta s berovlkem) a Ivan Ulč (přede mnou a Petrem Dvořákem).

 

7.-9.6.2007 – Jednooký vlk

 Po přestávce způsobené přípravou programu na tábor jsem se vydal na druhý ročník Jednookého vlka, devadesátikilometrové trasy na Vysočině. Start byl opět na cvičáku v Hůlové. Předpovědi počasí nevěstily nic dobrého: skoro jasno a třicet ve stínu. Za těchto vražedných podmínek se jen málokdo hnal dopředu. Startoval jsem celkem pozdě a snažil jsem se uběhnout co nejvíc, než začne slunce pálit. Před Roštejnem jsem doběhl Denisu a dál jsme šli spolu. V Roštejně nás překvapilo, kolik tu zkejslo lidí: v lese u cesty jich bylo aspoň deset (Bahulenka, Venca, Markéta Pěkná a další). Nechali jsme je odejít a dál jsme šli jen s Julií a Alenou Kohlovou. Přes louky jsme se dostali do Brtnice, kde jsme zapadli do hospy (samozřejmě že jsme tam potkali hučící LeBahu a spol.). Teprve kolem druhé hodiny jsme se s Denisou rozhodli, že půjdeme zase o dům dál. Pak se k nám připojili i Greňovi. Cesta vedla asfaltkou mezi poli až na rozcestí Vlčí jámy. Půl kilometru poté se Aida rozhodla, že půjde doprava po čemsi, co bych se zdráhal nazvat cestou. Značka samozřejmě nikde. Tak jsme rozhodli, že půjdeme ještě dál. Jasně že Aida měla pravdu: dostali jsme se ke kraji Jestřebí, kde jsme vůbec neměli co dělat. Takže jsme popošli po silnici směrem pryč od Jestřebí a u kříže v lese odbočili doprava na lesní cestu, která nás zavedla do Sokolíčka, zpátky na žlutou, a stálo nás to jen tři kilometry navíc. V Sokolíčku jsme dali pauzu u rybníka a v příští vesnici (Suchá) jsme si počkali, až otevřou hospodu. (Takové kaufy na vsích v Highlands asi ještě nezažili.) Tam si také nelítostné hory vybraly oběť z našich řad: Greňa mladšího zradila kolena a nechal se odvézt. Pozůstalé – Greňa staršího, Denisu a mě – čekal slalom v lese a stoupání na Špičák, kde KČT podle změnil značky a my museli spoléhat na vlastní úsudek (kolik že jsme jich v Suché vyHUčeli?) Naštěstí jsme to zvládli ještě za světla – stmívalo se, když jsme opouštěli Jezdovice a mířili k lesu. Na jeho okraji jsme se rozložili a spali asi šest hodin – než mě ve čtyři ráno probudil telefon. Denisa i Ján nakonec vyšli se mnou. Nad Dolní Cerekví jsme zastihli vycházející slunce a ve vsi jsem se rozhodl počkat půl hodiny na otevření obchodu (nevím kde jinde na vesnici otvírají v sobotu ve čtvrt na sedm), zatímco Ján a Denisa se vydali na Čeřínek.

Zato mě došlo několik lidí včetně Petra s gerovlkem a společnými silami jsme vyrabovali obchod, načež jsme se vydali vzhůru na Čeřínek, kde jsem opět zastihl Denisu. Obsluha ohavné horské chaty byla poněkud přepracovaná („Máme zavřeno!“), ale nakonec jsme si ten džus vybojovali. Denisu jsme ponechali jejímu osudu a vydali se dolů do Cejle. To už začalo být dost horko, takže jsme se rychle zvedli, abychom ty tři kilometry v otevřené krajině vůbec přežili. Cestou jsme potkávali midaře, jdoucí po silnici opačným směrem. Naštěstí jsme se dostali brzo do lesa, kde jsme se na pár hodin zastavili. Před chatovou osadou se válela Bahulenka, ale když nás viděla, využila situace a přidala se k nám. U studánky jsme zase na chvíli dali pauzu, Le si dřepla na kámen a předstírala, že je vodní víla, zatímco se Petr válel v řece, takže mu koukala jenom hlava. Inu horko dělá divy. Tam nás taky opět předešla Denisa a zmizela v lese.

V Rantířově byla kontrola a zavřená hospa. To byla poslední rána pro Bahulenku, která se rozhodla vzdát, a tak jsme pokračovali zase ve dvou. U Bradelského rybníka jsme se dobré čtyři hodiny povalovali v lese a čekali, až přejde to nejhorší vedro, protože před námi bylo zase několik úseků otevřenou krajinou. Teprve v pět jsme se zase vydali na cestu. Značka pak začala dělat blbosti, zavedla nás na Vysoký les, takže jsme radši vlastní navigací podle mapy došli po silnici do Hosova. Ve vsi žádná značka nebyla, tak jsme to zase odhadli podle mapy a najednou se objevila, na sloupu asi kilometr za Hosovem. Pak už jsme se bez problémů dostali na Okrouhlík, rybník s osadou a hospodou. Byli jsme dost unavení, takže jsme lehce hučeli. Petr si ještě nechal natočit ježka do PETflašky a pak mi to po cestě vnucoval (prej že je to jonťák), takže do Rančířova jsme přišli poněkud, no, řekněme uvolněnější. Ale jako anestezie dobrý...

Za Rančířovem se pak začalo stmívat a do Petrovic v údolí Jihlavy jsme dorazili už za tmy. Pak už zbývaly jen čtyři kilometry do Hůlové, kam jsme došli po jedenácté hodině, dokonce později než Denisa.

Za takovýchto podmínek jsem nečekal jiné než poslední místo, které jsme si s Petrem poctivě vysloužili, ale za nás se nacpal ještě nějaký neznámý pachatel, takže to zase nevyšlo. Tak snad jindy. Vyhlášení proběhlo rekordně rychle.Vyhrál Petr Kovařík, Hanka Tycarová, Roman Baláž a Iva Všetičková. Pak mě Gerovlci hodili do Brodu na nádraží, kde jsem ještě potkal Pavla bez vlka, jedoucího opačným směrem. A už abych se balil na Podbořany (pokud vím, nikdy nebyly dva longy pouhý týden po sobě…)

 

3. 6. 2007 – Dogtrekking po Příbramsku (50km)

Už nám z toho studia šla hlava kolem, a tak jsme se sebrali a vydali do lesů a luk, abychom se unavili taky trochu fyzicky. Sjeli jsme motoráčkem do Příbrami, v dešti posnídali před Jednotou a vyrazili směr Brdy. Občas jsme sešli ze značené cesty a bloudili luhem, občas jsme byli zmoklí jak slepice, ale prošli jsme krásný kus svého kraje. Michal se mnou na pauzách v hospůdce HUčel, sice jen trošku, ale i to se cení! Došli jsme do Jinců, kde jsme narazili na vojáky s tanky a krásnými zbraněmi, a ve vlaku nám došlo, že nás asi nejvíc vyčerpal asfalt, kterého je na Příbramsku požehnaně.

Juliána, Bero a Benji

 

5. – 8. 5. Stopou strejdy Šeráka

Do Lipové-Lázní jsem vyrazil už v pátek ráno, protože cesta do Jeseníků je dlouhá a poněkud komplikovaná. Už na nádraží jsem potkal Tomáše Bendla bez psa (pak nelegálně vyfasoval Benžího). Na Miroslavi  jsme se setkali s místním panovníkem Gejzou I. Sökym a s jeho dvorem. Trasa měla mít 120 kilometrů a také přihlášených lidí bylo 120, z nich ale dorazilo jen 76 odvážlivců (mimo jiné Lukáš s Hankou, Kazdovi, Vodvárkovi bez Jany, Páralovi, Součkovi, Reissigovi a Zrnovi).

Startovalo se od 8 hodin. Morálka závodníků byla velmi nízká, mnozí odstartovali později, než měli, což nesl panovník velmi těžce. Nakonec se však na trať všichni úspěšně dostali. Většinou vedla (až na Šerák, Zlaté Hory, Kazatelny a Bělou) jinudy než loni, co však zůstalo, bylo fáborkové značení (letos 6 úseků, asi 17 kilometrů).  

Ze začátku jsem se nikam nehnal, okolo Vražedného potoka jsem šel s Miro Strakou, ale jeho bíglovi se do kopce moc nechtělo a tak jsem přidal do kroku. Na Ramzovou (1. kontrola) jsem dorazil deset minut před desátou a vydal se do kopce pod lanovkou. V polovině sjezdovky mě předběhl Lukáš s Hankou a na úbočí Čerňavy i Petr Kovařík s Honzou Moravcem. Pak přišlo náročné stoupání na Šerák, naštěstí s mnoha výhledy, takže jsem mohl dávat dokumentační pauzy. Nejhorší úsek byl před koncem – nepříliš široká cesta posetá šutry jak kráva. Tam mě dokonce dohnali Zrnovi, které jsem předbíhal hned po startu. Na vrcholu jsem si na hodinu odpočinul před chatou (uvnitř 2. kontrola – razítko) s krásným výhledem do údolí se Zlatými Horami a okolními kopci. Mezitím došlo dost závodníků, kteří se také zastavili, takže na Šeráku bylo pomalu už víc psů než lidí. 

Dolů z kopce už jsem šel s Liborem a jeho malamutem. Úzká pěšina se točila serpentinami lesem až k Miroslavi a pak na Javořík a pod Bobrovník. Po známé cestě jsme se dostali do Adolfovic a pak k vodárně v lese, kde byla 3. kontrola. Vyšli jsme velký kopec na chatu Svornost a pak zase dolů – po asfaltce k hlavní silnici. Po dalším kopci jsme se dostali na cestu, která vypadala jak po bitvě - byla zcela zavalená polomy a vývraty. Po ní (nebo spíš okolo ní) jsme se dostali na Rejvíz. Prošli jsme Javornou (4. kontrola), Ondřejovické sedlo a Dolní údolí. Mým cílem byl hrad Edelštejn (55. kilometr), dobývaný králem Jiřím z Poděbrad, kde jsem chtěl přespat. Jenže z hradu nezbylo prakticky nic - Jiřík ho zničil opravdu důkladně. Za stmívání a už bez Libora jsem sešel z kopce, stále se rozhlížeje po místu na přespání. Konečně jsem objevil celkem rovnou louku u cesty. Ve čtyři hodiny ráno mě probudil déšť a následoval úprk do Zlatých hor. Tam jsem zůstal do svítání schovaný pod střechou místní Jednoty, dokud déšť nepolevil, což trvalo asi hodinu. Pak dorazil Libor a společně jsme vyšplhali na Biskupskou kupu (a pak zase hezky dolů). Dole nás přivítala ukecaná kontrola a několik dalších trekařů. Čekal nás další kopec na Hraniční cestu a pak přes mokrou louku do Heřmanovic. Na Starém Rejvízu jsme potkali zavilé kazdavlky na flexivodítkách, kteří nás pronásledovali až do cíle.

Přešli jsme most přes Černou Opavu a stoupali na Kazatelny, které jsme už znali z loňska. Za trvající mlhy jsme se dostali úzkou pěšinkou na Lysý vrch a k prameni Zaječího potoka (7. kontrola). Následovala naprosto nekonečná cesta po asfaltce do Bělé. Tady jsem byl v nejhorší krizi a zbylých 15 kilometrů mi přišlo jako nepřekonatelná překážka. Když jsme se v půl šesté dostali na Javořík, bylo vyhráno. Po loukách jsem sešel až do Lipové, opět s kazdavlky v zádech (Libor byl rychlejší, protože nedokumentoval). Na ředitelství jsem nechal projít kazdavlky a z posledních sil se vyhrabal do kopce na Miroslav, kam jsem dorazil ve čtvrt na osm. Tomáš došel hodinu po mě. Nejrychlejší čas měl opět Roman Baláž (20,26), tentokrát pouze o půl hodiny lepší než druhý (René Nykš, 21,00), s tím, že strávil neurčený čas zamčený kdesi na záchodě. Zapomětlivá recepční pak prý spatřila vysokou postavu třískající na zamčené dveře a zuřivě ukazující na hodinky!

Jako poslední (58,5 hodiny) dorazila zničená Denisa s Petrem Dvořákem (gerovlk), který rozdával úsměvy na všechny strany a vůbec vypadal, že by si to mohl dát ještě jednou. Snad ještě živější byl Karel Souček, jehož smích byl slyšet půl námořní míle daleko!

Celkem 18 lidí z různých důvodů nedošlo (Luboš, Petr Kovařík, Ota Koudelka, Petra Staňková…). Své kategorie vyhráli René Nykš, Roman Baláž, Hanka Tycarová a Eva Valentová.

Michal + Beena

 

19. - 22. 4. 2007 – Krušnohorský dogtrekking (96,5 km)

Michalovo vyprávění

Tak jsme se po šestiměsíčním ohryzávání povinné výbavy konečně dočkali první letošní oficiální akce. Ve čtvrtek odpoledne jsme sebrali většinu berovlků a vydali se na cestu směr Ústí nad Labem, odkud nás laskavě odvezl námořník Honza Popelák lodí se čtyřmi koly, a to až do tábora v Ostrově. Tam jsme se setkali s davem natěšených trekařů, ale na větší vítání už nezbyl čas, protože nás Zuzana nahnala dovnitř na meeting. Asi dvě hodiny jsme probírali itinerář, již tradičně vyšší literární než faktické hodnoty (stylu povídka nebo spíš pohádka). Starší a hlavně moudřejší (jako např. já) šli brzy spát, protože už stejně tušili, co je čeká.

O časné vstávání jsem se bát nemusel, protože ráno byla taková kledra, že mi nepomohla ani další deka, a tak jsem uznal porážku a vylezl jsem ven. Od kledry mě zachránil až start, na který jsem si musel půl hodiny počkat. Chvíli jsem se držel Libora, pak jsem ale měl problémy s foťákem a v Petrovicích, ohavné vesnici plné obchodů s pitomostmi a frekventovanou silnicí, se mi Libor ztratil z dohledu. Radši jsem odtamtud rychle vypadnul. Cesta vedla k dálnici a pak pod ní. Tam se nás sešlo víc, taky kolem mě prosvištěl Baláž kinklající se ze strany na stranu (Romane, promiň). Po velmi pěkné cestě s výhledy jsme se dostali do Adolfova, kde byla první kontrola – Honza Moravec, dobře naladěn jako vždy, a – s palačinkami! Ještě jsem se stavil v místní hospodě, kde postupně zkejsli snad všichni, kteří nehnali čas, a pak jsem pokračoval přes Habartice. Za nimi jsem došel Petru z Brna a dál jsme pokračovali víceméně spolu. Před Komáří Hůrkou se nám podařilo najít neznačenou odbočku do rokle a ke Kotelnímu jezírku, kde byla druhá kontrola. Sešli jsme dolů do vsi Unčín, kde jsme vylezli na koleje a pokračovali po nich až za Chlumec (asi 2,5 km), památné místo vítězství knížete Soběslava nad císařem Lotharem, kde se teprve dalo slézt a jít vedle po louce. Od dalšího pomníku poblíž Žandova (zajetí gen. Vandamma za napoleonských válek) jsme šli prudce nahoru úvozovou cestou až na modrou značku, a byli jsme zase v Adolfově na kontrole. Po krátké pauze jsme vyrazili směrem na Tisou (jeden až dva kilometry od cesty, kudy jsme přišli) a už za tmy jsme se dostali k Tiskému rybníku. Protože byl vyhlášen – řekněme netradiční – zákaz přespávání v táboře, tak jsme se ubytovali v lese pár kroků od rybníka (ostatně jsme tam nebyli jediní). 

Ranní probuzení bylo stejné jako den předtím (kledra). Vyšli jsme už po šesté hodině a přes Tisou a Tiské skály jsme dorazili do kempu v Ostrově. Zuzana nás vyháněla už jak nás uviděla, ale nenechali jsme se znervóznit a dali jsme si polévku na zahřátí. Měli jsme před sebou celý den a už jen 40 kilometrů (zjevně jsme se nedívali do mapy na vrstevnice). Trasa vedla na východ po červené nad Ostrov. Tam jsme odbočili doleva na neznačenou cestu, která ale po půl kilometru záhadně zmizela a my se proplétali lesem a snažili se udržovat směr. Naštěstí nás to vyfluslo na modrou značku Sněžník-Rosenthal (D), kde jsme narazili na midaře. Měli stejnou cestu jako my a tak jsme je používali jako živé značení. Od Staatsgrenze vedla přímá cesta systémem nahoru-dolů a v údolí Sporného potoka jsme byli nuceni dát další pauzu. Pak jsme se vydali přímou cestou do strašného kopce a pak zase zpátky dolů, a pak po nekonečné asfaltce do Maxiček (kontrola, hospoda).

Moc jsme se nezdrželi (hospa byla plná midařů) a věnovali se brždění z kopce směrem na Děčín. Po velmi pěkné cestě s vyhlídkou na město jsme sletěli do údolí Labe až k mostu, kde byla poslední kontrola. Sláva, teď už jen zbylých 16 km pohodlně po červené značce. No jo, jenže to jsme museli vylézt Pastýřskou stěnu po schodech, pak ji zase slézt na druhé straně dolů, pak ještě na nějaký pofidérní kopec mezi Bělou a Bynovem, kde kromě lesa nebylo vůbec nic, pak zase úplně dolů a teprve z Nové vsi na Děčínský Sněžník (z 280 na 723, takže 400 metrů převýšení na 4 kilometry). Jak jsme uhnuli z asfaltky, pochopil jsem, že pomalu to NIKDY nevyjdu, zůstanu někde viset jako Jóó Hurych a rozhlednu mi zavřou. Zmobilizoval jsem poslední síly a vyběhl jsem ke Koňské hlavě, kde krpál jakžtakž skončil. Další kilometr jsem si připadal jako Frodo na Hoře Osudu a ta zatracená rozhledna ne a ne se objevit! Když jsem se tam dopotácel, slečna mi sdělila, že nahoru už mě nepustí, ale aspoň jsem ještě ukořistil pohled a počkal na Petru, až se objeví. Peťula mi vnutila část svých zásob a po pauze (už bylo kvečeru) jsme se vydali na posledních pět kilometrů. To obnášelo cestu po asfaltce dolů (hnus) a pak lesem do Ostrova, pro změnu po asfaltce. Ještě za světla jsme se doplazili do tábora, kde jsme padli za vlast. Druhý den se vyhlašovaly výsledky, za nás vyhrála Ulčóza a za ženské Hanka Tycarová (za nepřítomnosti randící Slaměnky, midařící Lucky a vzdané Lenky). Ve starších se opět prosadil Miloš Slaměník (3.), druhý byl čerstvý dvojkař Vašek Pudil, za ženské zvítězila tradičně Eva Valentová. (Pak nás ještě hodný Petr Kovařík hodil do Děčína k nádraží – mě, sestru, tři velké psy a dvě ještě větší krosny, takže tímto ještě jednou díky!)

Michal + Beena

 

Juliino vyprávění

Na závod jsme se s Michalem a Beenou a Plášou se Skimpem svezli s jedním hodným horolezcem a námořníkem. V nebohé felicii byli čtyři psi a tři trekkaři! Plášův Skimpy se v předvečer startu lehce nepohodl s Chosíkem Ládi Krejčího; přes noc se mu to rozleželo a ráno kulhal. Pláša to sice zkusil, ale na 20. kilometru se nechal odvézt. Ve stejném místě jsem potkala Báru Boudovku a Pavla Krtičku, a protože Pláša nepokračoval, chtěla jsem jít s nimi. Bára se rozhodla připojit k Jirkovi Šmotkovi a Petře s Arnoštem, a tak jsme se na cestu vydali jen dva. Viděli jsme cestou mnoho míst, které jsme podle itineráře vůbec vidět neměli, přemlouvali haskouna Arona, že Terry opravdu nehárá, sbíhali prudké kopce do úzkých údolí… Vzhledem k notnému bloudění jsme byli vyloženě nadšeni, když jsme zahlédli jiné trekkaře a pak jsme dokonce zjistili, že nikdo jiný s itinerářem problém neměl – budeme se oba muset polepšit. J

Do Adolfova ke druhé kontrole jsme se dostali až v devět večer, tak jsme se jenom občerstvili (klobouk dolů před postarším hostinským! Jídlo a pití jsme si objednávali zachovávajíc bobříka mlčení, tedy gestikulací proloženou krátkými výtlemy.) a našli kousek za obcí v lese místo na bivak. Ráno nás předešla Bahulice, Venca Němec a Jirka Šmotek s Bárou, protože jsme snídali asi hodinu. Dokopali jsme se tedy k vyššímu tempu (zbývalo nám ještě 56km!) a přes nádherné tiské skalní město dorazili kolem 13hod do Ostrova. Přes zákaz občerstvování jsme tu vypili pivo a nebýt Krtka, měla bych tady problémy se přemluvit k druhému okruhu. Moje Terry byla naštěstí docela v pohodě, takže jsem neměla vážnější důvod než svou nesmírnou lenost a pohodlnost. V lese, kde se mělo přejít na neznačené cesty, které jsme měli poznat podle charakteristik sedících na každou běžnou cestu v lese… (musím ale znovu podotknout, že ostatní závodníci cesty poznali, jenom my ne). Tak jsme se ocitli na Děčínském Sněžníku, tam jsme se opět asi hodinu flákali (vyhřívali jsme se na kameni jako zmije a snědli poslední zbytky zásob) a cestou přes Sněžník jsme potkali mnoho trekkařů, kteří na náš opačný směr překvapeně zírali. Copak midaři, ti se radši dvou exotů v plné polní nic neptali, ale někteří longaři nás při míjení skutečně zpovídali, co tam děláme a jestli víme, že jdeme špatně. Odpovídali jsme, že „přes Sněžník se musí šplhat aspoň dvakrát, aby si ho člověk opravdu užil“ a podobné nesmysly. V Maxičkách nás dohnalo početné stádo podivných nohatých srnek s černou tlamou, které za sebou vláčelo nebohého Romana Poláška a Zuzku Šmotkovou a když jsme si sedli „na jedno“ do hospůdky v Děčíně, definitivně se setmělo a nás čekal Sněžník za tmy. Protože jsme si ho za světla „předkousali“, věděli jsme, co nás čeká a navíc jsme si užili výhledy předem. Během několikakilometrového skákání z kamene na kámen si Terry docela namohla šlachy na předních nohou, ale přesto mě s Berem málem zabili, jak rvali v postrojích do cíle. Byl to můj první trek, kdy jsem celou cestu šla s jedním člověkem a celou ji propovídala! Musím přiznat, že na tom něco je. :-)

Juliána, Bero a Terry

7.-9.4. 2007 - Železné hory (104km)

Z Chrudimi jsme (s Bárou Baltovou a Pavlem bez vlka) vyrazili dost pozdě – až v deset hodin. Petr nás poslal napřed, aby nás dohnal několik kilometrů za startem, lehce zmatené. Nakonec jsme se šťastně dostali na správnou cestu a mohli jsme pokračovat dál. Bára a Pavel se zdrželi u rybníka Konopáče a my s Petrem hnali vpřed, abychom aspoň částečně dohnali, co jsme pročekali a probloudili. Počasí bylo krásné a jednu chvíli byly vidět dokonce Krkonoše. V hospodě pod hradem Lichnicí jsme potkali Aleše s karelačkou Kaulí a Pavla s Bárou, kteří si to nečestně a nesportovně zkrátili. Minuli jsme hrad a prošli krásnou Lovětínskou roklí (neobešlo se to bez přelézání spadlých stoletých stromů). Většina účastníků pak zamířila do Třemošice, já a Aleš jsme pokračovali přes Počátky do Seče. Tam jsme trochu bloudili – už byla tma, Aleš měl starou mapu s malým rozlišením a neplatnými značkami a já pro jistotu vůbec žádnou. Nakonec jsme se šťastně dostali na hrad Oheb, kde se shromáždila velká většina nevzdavších účastníků a kde se také přespalo. Ráno jsme pak mohli obdivovat hrad, Sečskou přehradu s ostrůvkem a výhled do krajiny.

Druhý den jsme společně pokračovali lesem se zvláštními skalními útvary až k malé restauraci, která byla zavřená, ale majitelé tam naštěstí byli a ochotně nám uvařili čaj. Velmi nás zaujal rozcestník se vzdálenostmi v řádu stovek kilometrů a místní autobusová linka, vedoucí do Barcelony a Madridu.

Prošli jsme Klokočov, Maleč se zámkem a kostelem a Libici nad Doubravou se zámkem, kde se odpojil Aleš, který se musel vracet do Českých Budějovic, a pak kaňonovité údolí Kamenného potoka s peřejemi a vodopády. V Bílku jsme nacpali baltovlky do vlaku a vyšli děsný kopec Vestec, nejvyšší v Železných horách. Za Spálavou jsme přespali na louce a ráno se vydali na Hradiště u Českých Lhotic (keltské oppidum, strategická poloha nad průsmykem, těžba železné rudy). Vylezli jsme si na dřevěnou rozhlednu a prošli část naučné stezky. Pak jsme ne zcela v souladu s pravidly prošli oboru a zamířili do Slatiňan, městečka se zámkem, zámeckou zahradou a chovem kladrubských koní. Odtud jsem jel vlakem a Petr ještě pěšky domů, takže jako jediný ušel celou trasu 109 km (já teda 104, no).

Michal + Beena

31. 3. – Šumavská vlčice v České Kanadě

V pátek 30.3. jsme s Michalem vzali krosny, psy a postroje a vyrazili přes Prahu a Veselí nad Lužnicí do Jindřichova Hradce, kam pro nás místo úzkokolejky přijeli Mirek a Sarah, s Gaspinou a Beenou v boudičkách. Ve vojenské střelnici v obci Lomy už pivo teklo proudem, a tak jsme rychle dali psy na stake-out a šli se pozdravit s dalšími účastníky akce. Bohužel, moje housle a Michalova flétna zde byly jedinými hudebními nástroji, takže jsme se museli obejít bez harmonického doprovodu. Přesto naše hudba Monice Černé stačila, aby utancovala Petra Dvořáka a následně se nechala utancovat Vencou Němcem, který skombinoval středověké dvorské tance s pohanskými!

 

Den první – 36km

Sobotní start v 7:30 byl jednohlasně zamítnut. Michal s Beenou byl v púůl deváté na trati první (hlad ho hnal do Jednoty v Kunžaku), pak vyšel Radim s přítelkyní a bernským salašnickým Barrym a Venca Němec s fenkami huskyho Olinkou a Apolenkou a krvelačnou kelpií Aminou a pak Sarah s Gaspinou a já s Berem a Benjim. Vencu jsme chytily v půli cesty na Landštejn, tak jsme tam přišli společně. Po chvilce nás v hospodě Landštejnský dvůr dohnala Bahulice, Boudovka, Jirka Šmotek a Jana Ondrášková. Tam se na mě líté ženy vrhly: Lenka mi vynadala, že píšu nesmysly do kolonky „plemeno“ v přihláškách na treky („rájecký ovčácký pes“ nebo „bobrman“ jsou v pořádku, ale „berovlk“ se psát nesmí :-D)  a Jana se hned chytla a nechala se slyšet, že… „slovo ,vlk´ má rezervované ,Wami´ “ a že „se nesmí používat“. Spadla mi čelist – ony to totiž obě myslely vážně! J

Skupinka se brzo zvedla od stolu a jejich místa obsadili manželé Páralovi, Láďa Krejčí a Magda Vlková. Konečně se objevil Michal s Beenou, který si trasu asi o 7km prodloužil. Počkali jsme ještě na Peťu, až se vrátí z Landštejna, Mikiho se dvěma alaskany a Věru s kachničkou Aginou a pokračovali směrem na Terezín a Zvůli. Byl krásný jarní den, slunce svítilo i hřálo, potůčky v lese byly průzračné a divoké, nálada byla fajn… Další ujištění, že právě Česká Kanada je jedním z nejkrásnějších míst na světě!

Sarah i já jsme musely odjet už v sobotu večer. Mirek mě hodil až do Veselí nad Lužnicí, ale žádný dřívější vlak nejel… V Praze jsem byla v půl jedné v noci a doma v půl třetí…  Michal s Beenou odjel nazítří ráno taky.

Juliána, Bero a Benji

24.3.2007 – Mlžná jízda (53km)

V pátek večer k nám přijel Petr Dvořák s německou ovčačkou Gerou, který už odpoledne nachodil pár kilometrů v okolí Dobřichovic. Prohlédli jsme si fotky z loňských treků a zalehli, jako bychom tušili, co nás zítra čeká…

Ráno jsme sbalili svačiny, čelovky a pláštěnky, navlékli psy do postrojů (kromě pana Coddyho, který šel celou trasu volně jako šlechtický doprovod) a vydali se k popovické vlakové zastávce, kde na nás čekala Verča Kocourková s bernským salašnickým Archibaldem. První krpál (zasloužil by si tvrdší výraz!) nás čekal při výstupu na Koukolovu horu – prudké stoupání od samého úpatí až na samý vrchol nás uvrhl do tvrdé reality… Pokračovali jsme z kopce do Slavíků, abychom okamžitě lezli na Holý vrch a z něj sestoupili do Zdic. Přes Knížkovice na Hřeben vedla krásná lesní cesta (do kopce, jak jinak), která pokračovala přírodou bez stop lidské činnosti až do Kublova a Broum. V Broumech, na 24. kilometru, se naše čtyřčlenná výprava občerstvila v hospůdce a zjistila, že hrozně valíme: naše průměrná rychlost byla skoro 7km/h v náročném terénu!!! Po pauze jsme absolvovali jeden z nejprudších výstupů z dolní části Luhu na vrch, a pak táhlým stoupáním k Leontýnskému zámečku a do Nového Jáchymova. Naprosto bez přestávek a velmi ostrým tempem jsme došli přes Stradonice na Lísek po žluté (tenhle výstup už nás opravdu málem zabil) a přes Děd (kam jinam, než prudce nahoru!) do Zahořan. Z Dědu vedla pěšina nesmlouvavě prudce dolů; všechno, co jsme za dnešek vystoupali, jsme si zase pěkně seběhli. ;-) Cestou už se vyskytoval i humor o dobrovolných výstupech na turistické vyhlídky – tahle 53km dlouhá trasa nás nakonec opravdu prověřila, jestli máme co dělat v dubnu na Krušnohoráku. A výsledek? Máme! Verča s Archibaldem je přihlášena na MID, ale myslím, že by oba hravě zvládli LONG. Celý den lehce poprchávalo a nám to nakonec přišlo vhod coby sprcha, když jsme se při těch četných výstupech zapotili. Na akci panovala přátelská atmosféra a všechny nás překvapilo, jak rychle jsme se s nástrahami trati poprali. (start 8:45, cíl 19:30 – 5km/h včetně hospody J)

Juliána a Berisha

4.3.2007 – Žebrák a Točník (40km)

Místo závodů agility jsem se rozhodla strávit volný den se všemi našimi psy, nejen s mladými, co závodí – napsala jsem si itinerář, a vzala jsem celou smečku do rakovnických lesů. V postroji byli Bero, Terry i Benji, a tak naše tempo bylo dost ostré (a v cíli jsem docela cítila bolest v kříži – tlumila jsem holt šílený tah 70kg živé váhy…). Prosvištěli jsme nádherným Údolím ticha, které patří mezi má nejoblíbenější místa, a pak přes Hředle na Točník a Žebrák. Svítilo teplé jarní slunce, tu a tam kvetly bledule a sněženky….počasí nám opravdu vyšlo a já jsem měla svou nejmilejší společnost, hůlskou smečku… Několikrát jsem prošla místy, kudy nás vedl Charlie před třemi lety na treku „Z Plas do Hořovic“, vzpomněla jsem si, kde jsme přesně bloudili… ;-) Pak jsem se ale z trasy odpojila a pokračovala na Pětidomí a Zbiroh – ŽST, odkud nás už vezl osobák. Když jsem kupovala jízdenku pro 4 psy, pokladní si nejdřív myslela, že si z ní dělám blázny!

Julie, Bero, Terry, Benji, Coddy

17.2.2007 – Křivoklátské lesy (40km)

V nekřesťanskou šestou hodinu ranní jsem vyběhla (samozřejmě pozdě) na autobus do Broum. Na Bera a Benjiho jsem doslova hodila obojky a vodítka - ti se chudáci nestihli ani radovat, že jdeme ven a vyletěli se mnou na tříkilometrový sprint k zastávce. V Broumech jsem na psy navlékla postroje a v půl osmé ráno jsme se vydali probouzející se přírodou rakovnického kraje, přes Bušohrad do Skryjí. Nepotkali jsme jediného člověka nebo auto, zato jsme překvapili daňky, muflony a srny. Výhledy na údolí Berounky krátce po svítání, ostře řezané skály vysoko nad řekou a husté lesy mě tak nadchly, že jsem si celou cestu do Skryjí zpívala irské milostné písně. Bero a Benji taktně dělali, že nic neslyší…

Ve Skryjích (12. kilometr) jsem byla v devět hodin; průměrnou rychlost nám určitě zvýšily sbíhané kopce a taky dvojí tažná síla – stejně jako kdysi po boku Dizzyho, Benji vedle Bera funguje jako zdroj nadšení a oba jdou dopředu mnohem víc. Ve Skryjích už jsem napsala probouzecí zprávu kamarádovi Pavlovi, který byl na své chatě v Hřebečníkách. Tam jsme se pak podle plánu sešli a od té chvíle táhl Benji Pavla. Vydali jsme se lesy lemujícími Berounku přes Nezabudice do Roztok u Křivoklátu, přežili dlouhé a prudké stoupání na Nezabudickou skálu a pak z Roztok, které leží v údolí, na Dlouhý hřeben. V Broumech jsme byli v půl čtvrté: Pavel udával ostré tempo a odpočívali jsme jenom jednou a krátce. Pro mě byly Broumy 40. kilometrem a cílem, čekal mě návrat autobusem a pak už jenom tři kilometry pěšky. Ale Pavel se musel vrátit (a bez psa!) z Broum přes Skryje na svou chatu stejnou cestou, kterou jsem já se psy absolvovala ráno. Dali jsme si pauzu „na dvě“ a ve tři čtvrtě na pět se u autobusu rozloučili. Klobouk dolů, bez baterky a bez mapy byl Pavel doma v půl osmé!

Juliet, Bero a Benji

 

9.-11.2.- Česká Kanada – tréninky (12 km, 13 km, 20 km)

V tomto termínu se obvykle koná závod psích spřežení na sněhu, ale protože se sníh udržel jen na krátkých úsecích lesních cest, muselo by se jet na kárách. To bohužel odradilo většinu účastníků a když jich nakonec zůstalo dvanáct, Míra Kremlička se rozhodl akci zrušit. V porovnání s loňským ročníkem, kdy bylo přes metr sněhu a celou akci sněžilo a Míra musel trasu neustále projíždět skútrem, jsme letos přišli hodně zkrátka. Tak jsme s veclovskou rodinou strávili krásný lehce sportovní víkend, se Sárou jsme si dělaly krátké dogtrekkingové tréninky s Berem, Benjim, huskym Buddym a jeho sestrou Beanou, krátký trénink na kárách se šestispřežím (Bero byl v pozici leadra a zjistili jsme, že jeho místo je spíš před saněmi – malé haskouní lišky jsou mnohem mrštnější a jako leadr byl Bero moc pomalý), a jeden krásný výlet se Sářiným hřebcem Goralem (Julie+Goral+Bero).

V den mého odjezdu jsem si do postroje vzala Beanu a Benjiho volně Bera, Sarah Buddyho (ten – jako správný saňový pes – táhl za čtyři) a vyšli jsme do lesů podél rakouských hranic, krásnými cestami přes Kuní a Čihadlo až na Trojmezí (Čechy/Morava/Rakousko) a přes Maříž do Slavonic. Na této cestě by se dalo jezdit na běžkách, šli jsme dobré čtyři kilometry v hlubokém sněhu. Cestou zpět jsme potkali Mirka v opačném směru, a tak jsme šli po silnici, aby nás cestou zpět mohl nabrat (výlet jsme si krásně užili, ale já bych nestihla vlak domů!). Veclovským moc díky za milé přijetí a těším se na příští setkání!!!

Juliána + Bero + Benji

3. 2. 2007 – Jihočeský výlet za Spanci (20km)

Michal a já jsme se v sobotu odpoledne vydali navštívit fenku kolivlka Spanci, která bydlí v rodině nedaleko Vodňan. Vzali jsme s sebou Spančinu maminku Terry, a samozřejmě Bera a Benžíka. Z motoráčku jsme vystoupili v Ražicích a šli krásnými lesními cestami do Budišovic, kde jsou moc pěkně rekonstruované jihočeské statky z 19. století, a pak do cíle přes Chvaletice a Milenovice. Mraky si hrály se slunečním svitem a vítr s celou krajinou. Spanci, které Krejčíčkovi říkají „Báro“, je typickou kolivlčicí! Má malá vztyčená liščí ouška, barvu černou s pálením, lehkou obdélníkovou kostru a nádhernou ušlechtilou hlavu… Moc se nám líbila a potěšilo nás, že své rodině dělá samou radost, s chutí aportuje cokoli a poslouchá jak hodinky – je velmi poddajná.

Julie
24.06.2008 13:53:41
Juliana_boiohaemum
Vítej, kdož vstoupils. Zanech nám v návštěvní knize vzkaz, budeme tomu rádi. :-) Berovlci.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one